Tam v parku kdesi mezi stromy,
tam na paloučku vzdáleném
smíš spatřit sochu mladé dámy,
jež pryč dívá se za sluncem.
Kamenná stojí sama v kraji,
tak neživá a cizí, chladná.
Tak vážná, že se lidé bojí
a ona dál zůstává sama.
Však když paprsky měsíce
zde rozlijí se krajinou,
a pohladí tvář světice,
jíž vídá svět zde kamennou,
pak, jak bys proutkem jednou mách‘,
tak zatmí se ti před očima
a kámen rozpadne se v prach,
zůstane místo sochy dáma.
A v noci temné, tajuplné
ta vážná lehce usměje se,
a srdce jindy kamenné
pak opět mocně rozbuší se.
Ty kamenné a tvrdé ruce
nadzdvihnou lehce dlouhý šat
a ona zvolna vydává se
pryč za tím, jenž ji míval rád.
A na Náměstí Revoluce,
tam, kde to nikdo nevidí,
protože člověk nedívá se,
další tvář luna pohladí.
Pak zbojník s tváří ošlehanou
tu větrem a tu bojem dávným
na zem seskočí vydlážděnou,
vydá se krajem kdysi známým.
Když v půli cestě potkají se,
tam u řeky té černé, chladné
a s láskou zase políbí se,
jak nebylo by pravdy zrádné.
Tam stojí němí pod světlem,
kde procházejí davy lidí,
a hlídáni jsou měsícem,
jenž i to, co není, vidí.
Objetí pevná kamenných rukou,
polibky něžné zkamenělých rtů.
Jak kdyby kdosi mávl hůlkou
a lásku věčnou vzbudil k životu.
Však jen noc krátká, tajuplná,
jen ta jim dává možnost žít
a v lásce, jež je neochvějná,
zas spolu jednou za čas být.
S ránem, jež záhy probudí se,
odplyne kouzlo jako po větru.
Zříš na Náměstí Revoluce
zas sochu, jež už léta bývá tu.
A kdesi v parku mezi stromy,
tam na paloučku vzdáleném
smíš opět spatřit sochu dámy,
jež pryč dívá se za sluncem.
Že nevěříš, že byli živí?
Že mohli žít a milovat,
když ztvárnění jsou v kameni,
jenž přeci nemůže mít rád?
Tak přijď, až zase probudí se
na nebi měsíc, úplněk nabere sil,
pak kámen zase rozdrolí se,
vlije jim novou krev do žil.
Pak budou volní, svobodní,
dokud nezraní je slunce,
by spoutána v kameni
zůstala jejich živá srdce.
tam na paloučku vzdáleném
smíš spatřit sochu mladé dámy,
jež pryč dívá se za sluncem.
Kamenná stojí sama v kraji,
tak neživá a cizí, chladná.
Tak vážná, že se lidé bojí
a ona dál zůstává sama.
Však když paprsky měsíce
zde rozlijí se krajinou,
a pohladí tvář světice,
jíž vídá svět zde kamennou,
pak, jak bys proutkem jednou mách‘,
tak zatmí se ti před očima
a kámen rozpadne se v prach,
zůstane místo sochy dáma.
A v noci temné, tajuplné
ta vážná lehce usměje se,
a srdce jindy kamenné
pak opět mocně rozbuší se.
Ty kamenné a tvrdé ruce
nadzdvihnou lehce dlouhý šat
a ona zvolna vydává se
pryč za tím, jenž ji míval rád.
A na Náměstí Revoluce,
tam, kde to nikdo nevidí,
protože člověk nedívá se,
další tvář luna pohladí.
Pak zbojník s tváří ošlehanou
tu větrem a tu bojem dávným
na zem seskočí vydlážděnou,
vydá se krajem kdysi známým.
Když v půli cestě potkají se,
tam u řeky té černé, chladné
a s láskou zase políbí se,
jak nebylo by pravdy zrádné.
Tam stojí němí pod světlem,
kde procházejí davy lidí,
a hlídáni jsou měsícem,
jenž i to, co není, vidí.
Objetí pevná kamenných rukou,
polibky něžné zkamenělých rtů.
Jak kdyby kdosi mávl hůlkou
a lásku věčnou vzbudil k životu.
Však jen noc krátká, tajuplná,
jen ta jim dává možnost žít
a v lásce, jež je neochvějná,
zas spolu jednou za čas být.
S ránem, jež záhy probudí se,
odplyne kouzlo jako po větru.
Zříš na Náměstí Revoluce
zas sochu, jež už léta bývá tu.
A kdesi v parku mezi stromy,
tam na paloučku vzdáleném
smíš opět spatřit sochu dámy,
jež pryč dívá se za sluncem.
Že nevěříš, že byli živí?
Že mohli žít a milovat,
když ztvárnění jsou v kameni,
jenž přeci nemůže mít rád?
Tak přijď, až zase probudí se
na nebi měsíc, úplněk nabere sil,
pak kámen zase rozdrolí se,
vlije jim novou krev do žil.
Pak budou volní, svobodní,
dokud nezraní je slunce,
by spoutána v kameni
zůstala jejich živá srdce.
Hodnocení: 2
(celkem: 4, počet hlasujících: 2)
(celkem: 4, počet hlasujících: 2)
Líbilo se Ti dílo? Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Malíři! | Milostná | Hodiny života | Slzy motýlí | O smutku na duši