Ach, vlny zdvihají naši loď k nebesům
a blesky, co mění se v plachtách ztrhaných
v oheň Eliášův, osvěcují temné rysy přátel,
co propadli v zoufalství a jež
čekají pokorně shrbeni, na sílu, která zničí jejich těla
a duše zranitelné vrátí zpět stvořiteli.
Nemohu dívati se do očí těm,
jež zraky ku mně ubírají a do tmy přec.
Nemohu hodit lano do moře tomu mladému,
který teprve týden sloužil v kuchyni.
"Nemohu a nechci zvrátit vaše utrpení."
Mladík klesl pod vodu a očí není.
Ach, náraz do skály, jež Araratem v pustině
moře jest.
Tak černá a tak prázdná, smrti ne nepodobná.
Do trupu vniká voda a prkna v podpalubí,
dřevěná prkna řezaná ze stromů brazilských
se lámou pod sílou moře.
Silou, která vyplaví je u břehů brazilských
spolu s těly mých přátel.
Proč pohyby mé nejsou pohyby,
kde ruce mám a nohy, co bosé jsou již mnoho let.
Proč nebe je dole a já padám vzhůru,
jsem slunce či měsíc bílý, co utápí se v přílivu
krvavě zbarveném mízou člověka.
Stejnou krví jak z ran Ježíšových co tryskala
a v kříž brazilský se vpíjela.
Ach, cítím v ústech sůl mořskou a hvězdy polykám,
hvězdy solené.
"To dítě nevděčné, chyťte to dítě." křičím
Už pozdě však . Loďka z papíru potokem se plaví
groteskně a ve víru ztrácí se hračka z papíru novin.
Novin ze dne zítřejšího, kde hlásá titulek inkoustem
smrti:
"U brazilských břehů loď obchodní potopena."
Hodnocení:1.25 (celkem: 5, počet hlasujících: 4)
Zobrazeno 11x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Černá a bílá | Strádání | Láska | Sen snů | A blázen řekl...