Díváš se skrze okno v mém pokoji do noci,
nevíš, že se dívám, vlastně nevíš vůbec nic.
Jsi jen přelud v mé směšné bezmoci.
Sen snů.
Vstávám z lože svého, rozplýváš se,
ve skle Tvůj obraz jen přetrvává ...,
je v něm cosi nádherného, vysněného,
ne pouze oči plné radosti a smutku,
ne jen úsměv slunce za rozbřesku.
Je vněm jemná láska k mému já.
Bez předsudků, bez výčitek, bez otázek
beze slov, jež jen srdce zná.
Klenba noci s ránem bledne,
zůstaň se mnou, ještě chvíli než své,
žezlo slunce zvedne,
a paprsky zničí mé štěstí z tvé blízkosti,
z až příliš krátké bdělosti,
pro to, co vše chtěl bych Ti hned říct ...
Klenba noci zmizela za obzorem,
však vím, že vrátí se s tebou společně.
Dnes, zítra, vždy s každým novým dnem.
Napořád však budeš pouze snem,
v němž snažit dotknout se tě budu
naivně a zbytečně, neboť Ty jsi pouhým Snem snů ...
Hodnocení:1.2 (celkem: 6, počet hlasujících: 5)
Zobrazeno 6x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Zklamání | Svody blázna | Muži chrabří, rekové Čech i Moravy | Cítím tě blízko | Souvislosti