Nepřestávej mluvit.
Jsi už hrozně dlouho potichu
a to ticho rve uši.
Já totiž potřebuji slyšet tvůj hlas,
neboť mne jak spásný maják
vyvádí z temnoty.
A proto, prosím, nepřestávej
už nikdy mluvit.
A také, prosím, neměj oči
tak bezvýrazně upřené na vzor koberce.
Zkus jimi ještě aspoň jednou
pohlédnout na mou tvář,
stačí na docela malou chvíli,
abych věděl,
že to, co v tobě plálo
dosud neuhaslo.
Zkus také, prosím, nenechávat
své bezvládné tělo ležet na podlaze.
Zakusuje se do něj chlad
a tvé dlaně
pak studí jako led.
Nezůstávej bez dechu ležet,
neboť ta nehybná rozprostřenost
tvého těla mě děsí.
A ještě jednu věc, prosím, nikdy nedělej.
Už nikdy, nikdy neumírej.
Já umírám s tebou...
Hodnocení:3.85 (celkem: 131, počet hlasujících: 34)
Zobrazeno 42x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Vazne moc dobry. Je to chytry, lehce ironicky, ale skoro to neni cejtit a je z toho cejtit takovej chlad. Opravdu jsi dosahl trochu atmosfery z toho bodu z Antiperihelia, ktery jsem cetl predtim.
Noc se vzpomínkami | Zajatec věčnosti | Rodinná porada | Vlci | Černý Petr