...co mě denně ničí...

co je v domě...ale někdy se tomu člověk dost těžce brání..


Autor: kromano, 25.5.2009, Básně

  

Jsou to metráky a tuny
Zarývají se hluboko do kůže
Tuny tíhy, ostré struny
Nikdo s tím nic nezmůže.

Ty tvoje záhadný oči,
Tělo jako z nejlepší fotky
Pohled se ve vzduchu točí,
V hlavě mám podivný smotky.

Tady dole, někde v břiše
Až tam cítím, jak se svírám
Pro někoho nahlas, pro druhého tiše,
Jen těžko se sám sobě vzpírám.

Ty víš, že skoro nic mě nesváže
Ale taky mám svý chvíle
Co mě do běla rozpálit dokáže
Že jsem asi trochu snílek

Do koho drápy svý zatínáš
Na co si přede mnou hraješ
Proč každý ráno se takhle usmíváš
Proč mi tím, že jsi, ze srdce krev saješ?!

Ta hranice snad tady není znát
Ale víme o ní oba i ty jí máš někde v sobě
Bude to tak napořád
Budu tiše – jako v hrobě

Přes tohle všechno, mám takový pocit,
Že to se snad přeci – potají – může,
Jestli to mám v sobě udušený nosit,
Že přinesu ti kytku – třeba růže?

Hodnocení: 3.33
(celkem: 20, počet hlasujících: 6)

Zobrazeno 46x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>