Ta první sloka se mýmu čtenáři nechce zdát. Významy pochodují proti sobě, poměrně bezostyšně.
"V hodině prstíčků prokřehlých"
tomuhle rozumím, ale obrazotvornost to odvádí někam do dálav, do jiné dimenze. Stejně tak umrlčí trsy kostřavy. Co je na trsech kostřavy umrlčího? Nějaký význam mi to dává, ale je to šíleně vzdálené. Zvlášť nefunguje v kontrastu se druhou slokou kde je abstrakce v nesrovnatelně menší míře, neumím najít linii, po které mohu jít aniž bych nenarážel na rozpory, kde by vše zapadlo tam kde má být.
Koukám, že někdo taky podléhá našim travám a kvítí. Kam se na to hrabou růže.
Ale kdo zná třeba hlístník, že jo...
Ta eufonie je tady krásná, úžasně zní. Jen pro mnohé je asi nevyslovitelná.
Pro mě osobně jeden z nejhezčích kousků, co jsem za poslední dobu četl. Ale spíše pro osobní kouzlo a vzpomínky.
Málokterý z vesnických básníků si dosud nezamiloval tu travinu z luk. Kostřava luční, červená, sivá. Málokde je k nalezení taková spousta krásných českých slov jako v herbářích. Všechny ty názvy vznikaly za národního osvobození, až se tají dech nad tou zvukomalebností.
Strach | Pro zloděje | Kdesi hráli jazz... | Tichokrásnem | O vodě