už nemůžu psát na chleba s tvarohem
když zhnědne na těsto není dost síly
ne nebude průhledný co černobílý
ani způsobně s vidličkou
přes ďibla v oku do přelomený noty na noži
na tmu za tečkou
říkali
z hrbu za oknem že prý soustu nic nedluží
ani sobě
ani za rohem slepých střev břichabolů
říkali
až k zemi ohýbali žaludky a náměstí od stolu smekali výkaly
na bohulibej prázdnej talíř
ke chlebu dál na basu nemám houslovej klíč
jen měsíc zas pošel modrou roklí
každýmu k mání
v hladový rychlý kaluži je pryč
i já
víš
bezostyšně
bez stolování
Hodnocení:5 (celkem: 5, počet hlasujících: 1)
Zobrazeno 36x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
To proto, že každej je občas cizinec, někdy i sám sobě. Můžeš to pojmout třeba tak, že divná jsem já, anebo můžeme být divní každý jednotlivě a jinak, je bezpočet možností.
A pokud jde o to, první strofa je úvod k dalšímu, pojednává o jediném tématu. I slovo se dá spolknout.
První automobil | Havrani | kornouty od šejkspíra | Protinožčí | (škrtnuto)