Z úmorné hlubiny volajíc o pomoc,
žádá ať nespíme.
Bez něho jakoby člověk nebyl,
tolika věcí kolik si zkusíme,
žádá nás abys ho pořádně střežil.
Možná nám říká co sami chceme,
možná je jen trnem v naší patě.
Co když si s námi jen tak pohrává,
štěstí je přece jen věcička toulavá,
sotva se pustí a za rohem má tě.
Hodnocení:4 (celkem: 4, počet hlasujících: 1)
Zobrazeno 11x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
My lidé | Neměnnou minulostí | Zrcadlo duše | O čase | Notorická