Vznáším se napříč oblohou,
rty do krve rozedřené,
schovám se v příkrých svazích morálně nepřístupných břemen,
platím krutou daň vnešeným výčitkám,
ruce ztěžklé vinou nevinných,
sotva popadám dech,
co mě tak pevně svírá.
Nemohu strhnout masku zoufalství,
stanout tváří v tvář novým možnostem,
vzlétnout v záchvěvy nebeských plání,
bouřit s letním hromobitím,
zářit se západem slunce,
topit se v mocnosti pravých polední,
z očí do očí pohlédnout pyšnému svědectví,
že nechali mě se smát.
Hodnocení:4.8 (celkem: 24, počet hlasujících: 5)
Zobrazeno 37x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Zas jednou budu věrná | Slzy z dřevěného uhlí | Až jednou, drahý... | ERROR | Bouře