Kdysi toulal jsem se vřesovými háji,
když klisny byly březí,
když děti skotačily a tiše se smály
a květiny beztrestně bujely na mezích.
Chodil jsem bos a s hlavou odkrytou,
cítil jsem jen ranní rosu mezi prsty,
pozoroval jsem krůpějemi vody trávu pokrytou,
jenž pomalu na listech se vrství.
Slunce hřálo mě v týl,
jehličí rozesmívalo má chodidla,
každým krokem viděl jsem blíže cíl,
tam za kopcem, za hranou podivna.
Ladným skokem vyšplhal jsem vršek,
tu laně tišily svou žízeň,
ptáci vilně odhazovali z peří svršek,
když zpívali pro svou trýzeň.
Zkoprněl jsem náhle, až do vrásek kůže,
na chvíli cítil jsem se býti Malým Princem,
přede mnou stála majestátní rudá růže.
Váben jejím pronikavým nachem,
poklekám já dolů k ní,
vůni nasávám něžně, ale kvapem.
Však ona stále spí!
Bylo by zločinem utnout života její nit,
jen pro úsměv na dívčině krásném líci?
Pro krásný úsměv jako je slunce svit,
šrámy na duši mé celící?
Ty má milá, ty dáš květ,
já daruji všechnu lásku svou,
vím, že bez tebe nebude světem svět,
ale oba naše dary v jeden spočinou.
Snad marná nebude její oběť,
snad zúročí mou snahu usilovnou,
tak dej mi prosím odpověď,
budeš-li mou královnou?
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Růže květ |