Již dávno tomu,
jedno září,
osudným se stalo muži,
jenž byl lidskou zlobou nucen ,
pohlédnout smrti do tváří.
Ve smrti se před očima
promítá film života,
jediná to konce daná jistota...
Knížecí děti v parku si hrají,
ptáčci na slunci něžně cvrlikají.
Najednou se obraz mění
v přenádherné zimní snění.
V pokoji tu svíčky svítí,
na stromku se koule třpytí.
Před očima život běží,
jeho tvář už není svěží.
Bolestí se ústa křiví,
již je pozdě zůstat živý...
Na studia ,v stínu smrti,
jen matné má vzpomínky.
Do obrazů, ze školních lavic,
doléhá hlas maminky.
Do španělské vřavy bitev
zaznívají tóny Liszta.
Však největší lásku,
mu osud teprv chystá.
Její krásné,něžné oči
do spánku jej provází,
hlava se mu city točí,
duše z těla odchází.
Ušlechtilé,mladé srdce
ve stříbře se ukrývá.
Za úplňku pak vždy Felix
zas svou lásku prožívá...
Tento autor je zde nový. Pokud je podle tebe toto dílo závadné, klikni ZDE.
Zatím žádné hodnocení
Zobrazeno 12x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Appassionata | Bavorská růže | Resurgam |