Městem bloudím, jako perkelí svazku klíčů,
avšak neztracím hlavu, a plížím se dál,
cíl je v nedohlednu, ale já stále vytrvám.
kapky deště, smítka prachu, poletují kolem nás,
a já v tom samém vidím pouhou zlobu,
je to nástaraha pro nás ufouny-lidi,
květina se dusí, pod tíhou prachu,
nedostává se vody ani citu.
Upadá, upadá, upadá, kde je její konec,
to ani sám nejvyšší neví,
kde najít odpověď?
Přec ve svém nitru, tak jako kdysi dávný mág Abah,
On procitl ze dne na den, stal se z bez city bez citů,
ten největší citlivec pod Sluncem Ururu.
Čest jeho učení, patřil mezi ufouny,
ale bohužel už ho není.
Teď odpočívá v pokoji,
na břehu Nilu.
Tam já teď pluji na lodi,
tam na jihu,
kde nachází se město bohů a všech mágů.
Teď vzpočinul jsem před sebou samým,
tak jako kdysi smítka prachu v proudu.
Já lítám světem, tak jak chci já,
nikdo mi nekáže směr,
a to právě stále hledám,
to pouto křížení,
ta spojitost různých životních harmonií.
Nacházím se v myšlence opravdové,
stojím před chrámem snovým,
já zřel mnichy milovat,
a najednou i já začal milovat.
Pocit lásky v srdci,
je nekončící,
já rozdávám ji dál,
jak pravil jednou moudrý mnich,
láska se rodí v nás, ale i umírá,
je jen na nás, jestli ji probudíme,
či v temnotu proměníme.
Světlo mere raam svítá nad obzorem,
Praha se odráží v odrazu Kaspitu.
a já pod oblouhou usínám,
a stále dokola sním o všem krásném.
Jsem naivista s optimistou, co potkali se,
na společné cestě.
A tak vyšli ruku v ruce do světa plných krás,
a radovali se z maličkostí, které obklopovali nás.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Prnikající | Marnotratnost | Vesmírná paranoj |