Příběh o světě,o lásce ...

Autor: Anatol Fox, 1.3.2012, Básně

  

Ošklivý muž po světě chodí,
srdce už ho bolí.
Lidé jsou prasata hnusné,
hoví si ve svém blátě hustém.
Hledá lásku, hledá přátelství,
nikde ho nenachází.
Všude se ho jen bojí,
nikdo o něho nestojí,
všude se jim hnusí,
a to ho jen uvidí,
všude se mu smějí,
nadávají mu a klejí.
Je smutný, úplně sám,
má jen svou fantazii, ale to je jen klam,
svoje sny má, svoje cíle,
ale nestačí mu dobré srdce a píle.
A tak půjčí si peníze,
nechá vyrobit si masku,
nikdo mu neviděl do tváře,
ani necítil žádnou facku.
Maska černá, oči jdou jen vidět,
teď se nemá za co stydět.
Je záhadný, zajímavý,
a přitom úplně stejný,
nikdo se mu neposmívá,
nikdo se zhnuseně nedívá,
a tak si hledá práci,
a ve statku ji najde.
Statkář hospodu měl,
o velkém bohatství sněl,
krásnou dceru, a krásnou ženu.
Žena jen peníze chce,
statkář se za ně pere,
a dcera jen vyčančaná chce být
a v přepychu žít.
Muž v masce staral se o vše,
velice svědomitě,
statkář si ho pochvaloval,
velký přínos peněz měl.
Pak oženit ho se svou dcerou chtěl,
a chtěl vidět jeho tvář,
muž chytrý řekl, že ji uvidí až farář.
Dcera nadšená z výnosu peněz svolila,
a vzít si ho nadšeně chtěla.
Chovala se k němu ale hnusně,
chovala se k němu podřaděně.
Přišel svatební den,
svatba velká jako sen,
vesnice celá pozvaná,
tvář muže byla záhadná
a všichni byli zvědaví.
Přišel do kostela s maskou,
za svou "láskou",
ostatní tvář dychtí vidět,
a muž se nemá za nic stydět,
přijde před kněze, masku sejme,
a i on sprostě zakleje,
všichni ho vyhnali,
holemi bili,
nakonec utekl do jiných krajů,
od nervových stavů.
Věděl, že to takhle skončí,
vše se tam jen kolem peněz a krásy točí
a tak s maskou na tváři,
přišel do jednoho království,
princezna krásná jako květ,
znuděná, nesnášela hnusný svět.
Přišel a chtěl práci,
že zahradník mu stačí,
král svolil, starý zahradník umřel, potřebují nového.
Království má tedy maskovaného zahradníka,
teď je šťastná každá květinka,
jen jedna ne - princezna.
A tak staral se muž v masce o zahradu celou,
a najednou,
narazil jednou v nějaký den,
na princeznu krásnou jako sen,
jak brečí ve skleníku,
zalívá slzama květinku.
Přišel potichu,
odstřihl nejkrásnější růži,
dotkl se s ní na její kůži,
lekla se, překvapená,
pomalu si růžičku sebrala,
zeptal se tedy, proč tak pláče,
proč radostí neskáče,
ona mu všechno řekla,
že jí nebaví na tomhle světě,
kde nenávist, zloba, závist kvete, žít
a být.
On jí řekl, že má cenu,
protože nikdy nevíš,
kdy potkáš něco lepšího,
kdy potkáš někoho,
kdo je stejný jako ty,
bude to vše vidět stejné,
a bude vše lepší.
Princezna to pochopila,
a hned ho s díky obejmula.
Každý den za ním byla,
starali se o květiny.
Povídali si o všem možném,
poznali se, až se do něho zamilovala.
Pořád ji dloubal brouk v hlavě,
kdo je za tou tmavou maskou,
chtěla vidět jeho tvář,
za tmavou černou maskou,
když uvnitř je krásný, milý, hodný…
Chtěla ať ji ukáže tvář,
on odmítl, že to bude hnusná zář,
která ji donutí omdlít,
že takhle to je lepší.
Nespokojila se s tím,
a chtěla po něm čím dál víc,
vidět jeho tvář.
Neukázal ji, nikdy jindy,
ale jednou se stalo,
že mu květináč spadl na hlavu,
upadl do bezmyslného stavu.
Princezna chvíle využila
a "druhou tvář" mu sejmula,
on se po chvíli probudil, zhrozil se,
zakryl rukama tvář,
ona se na něho usmála,
vzala mu hlavu rukou do svých a vášnivě ho políbila!
Konec příběhu, pravdivého,
věřte, že se vám to taky stane,
a věta - Žili šťastně až do smrti, bude vaše,
jakkoliv vypadáte, jakýkoliv jste.

Zobrazeno 6x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>