Těší mne, že moje báseň dokázala vyvolat něco takového, o čem mluví Valsorim. S odchodem blízkých se vyrovnáváme těžko. Někdy se s ním nevyrovnáme nikdy... A to hlavně v tom případě, kdy smrt takového člověka byla zbytečná, předčasná... nepřijatelná. Většina těch, kteří mi odešli, patří to této "kategorie". Jestli platí pořekadlo, že koho Bůh miluje, odchází mlád, pak moji rodinu musí Bůh neskonale milovat. Když tu pak zůstaneš sám, absolutně bez těch, kteří ti tvořili dětství, nezbavíš se otázky, pro jsi přežil právě ty... Tak tohle je úvaha, která zase mě napadla při čtení Valsorimova komentáře. A mohla bych zase sednout... a hodit to na papír. Přesně takto vznikají moje básničky. Takže - taky díky
Jako malý jsem jezdil na prázdniny k již notně staré babičce, jejíž denní program sestával z návštěv všech těch co odešli z jejich očí, ale zůstali ji v srdci. Na hřbitově jsem tedy prožíval dny, jedl, dokonce močil v áleji...dnes se mi to vybavuje ve vzpomínkách, to prvotní setkání se smrtelností, jež nelze pochopit, natož když si ještě šlapeš na tkaničky.. Hodně mi to do života dalo a tvá báseň mi připomněla ty chvíle setkávání s pokorou stáří, které oceňuji až dnes. Díky.
To je oč tu běží | Tak rád bych věřil na anděly... | Dušičková | Letní příběh | Tak to chodí