Okýnkem do duše

Nastup do vláčku, směr konečná ...


Autor: Mon-gi , 22.12.2006, Básně

  

Nastup do vláčku, směr konečná,
taška nahoru, zrakem ven,
svítá a průvodčí píská.
Odjezd, načas, se zpožděním.

Pozadí do sedadla, k oknu,
vedle té hezké paní, třeba slečny,
jen zastávku, stejně pak vystupuje.
Stanice první, sám, pad první salám (s rohlíkem).

Míhaj se stromy, svět,
život celý, skoro celý,
ta tečka v dálce chybí, chybí.
Stanice druhá, stále sám, už k snědku nic nemám.

Poslední věc, kterou bych si chtěl pamatovat,
tvůj úsměv, tam, na peróně,
nebylas tam, ani’s nevěděla…
Někde mezi poli, rybník, beztopolí.

Pořád rychleji, pořád dál,
není hranic, není kam utéci,
zapomenout, to tak. Oči a slzí,
v odrazu na okénku. Někde tam venku.

Trocha větru, nemám sílu dát jej dolů,
drží pevně, maska v odlesku bez úsměvu.
Víš, kdy jsem si to uvědomil?
Byla půlnoc a tys byla v mém srdci, tenkrát při příjezdu.
Konečná, stanice neznámá, budoucnost má (a snad i tvá).

Hodnocení: 2.67
(celkem: 8, počet hlasujících: 3)

Zobrazeno 19x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>