čučim do bílýho vokna mýho tranzistorovýho počítače
prsty přichlíplý na dlani klávesnice
a přemejšlim jakej je mezi náma vlastně rozdíl
držíme se
s hranatýma hranicema sme
s virtuální zimou v hárdisku
takovou hluchou na písmena
na slova
vzájemný zrcátko v rámu fotky
a s cizejma se nebavim
nezvedám hovory který nemam uložený
ale když nepromluvíš
propíchnu tě starou čínou
a napíšu ti vobyčejnej dopis s olíznutým Zemanem
zvenku nechutnej uvnitř já
a přinese ho nahá pošťačka
placatej
doručenej z Voroniných obrazů
a na tvým oleji
pak praskne houslistovi struna
/neměls ho tam namalovat/
hned potom co šachovnice přeskládala barvy do foťáku
za trest abys věděl
a taky na památku toho kaktusu
co skončil tak blbě
s písmenem jé co se vůbec nedivilo
tak úplně blbě zasilikonovanej
ve dvojitým křídlení
Hodnocení:5 (celkem: 5, počet hlasujících: 1)
Zobrazeno 48x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Oslovilo mne to. Abych setřepal růžové brýle musel jsem číst vícekrát.
Dojem po prvním čtení: Agrese a lhostejnost (jak ke čtenáři, tak ke světu), je to zajímavý postoj a člověka to tak trochu uhodí do obličeje.
Báseň si tak nějak žila sama pro sebe, místy se zadrhla, ale pak jak rozvodněná řeka nekompromisně strhne dřevěný srub, tvá báseň tohle místo prostě převálcovala.
Líbí se mi to i proto, že takováhle agrese a lhostejnost u mě a spousty dalších autorů působí hrozně vyumělkovaně, což u tebe jsem necítil (nevím jestli je to úplně dobře, ale budiž)
Když jsem se ale oklepal, z původní rány, tak jsem se začal rýpat v maličkostech. Hned první sloka.
Plyne si svým lhostejným tempem, ale pak jsi to trošku přehnala, jelikož se ztrácí nit.
"s hranatýma hranicema sme
s virtuální zimou v hárdisku"
nevím jestli je to jen způsobeno absencí interpunkce a za sme si mám představit tečku. Pokud ano, dobře žádná námitka, pokud ne, věta je neukončená, ale opět by se to dalo považovat za záměr. Prostě, co chci říct, je to lehce matoucí a člověk se tam ztrácí.
Druhá sloka bomba. Nemám výtek, jako obraz plně funkční.
A poslední. Nevím, jak se vyjádřit. Ať si chtěla říct cokoli, nevidím v tom nic. Promiň tady to fungovalo jen na první čtení.
"a napíšu ti vobyčejnej dopis s olíznutým Zemanem"
"a taky na památku toho kaktusu
co skončil tak blbě
s písmenem jé co se vůbec nedivilo
tak úplně blbě zasilikonovanej"
Ale to dvojitý křídlení. Eh. Občas se mi zdá, že si v básni stoupneš na hlavu a vidíš písmena naopak. A pak napíšeš tohle. A co mám dělat já věčně nohama na zemi.
Luisiee, prosím, prosím, připiš mně sem, co z tý části "a taky na památku...zasilikonovanej" na tebe trčí za obrazy, nebo jak si to uchopuješ do hlavy.
sem na to strašně zvědavá. nevím si s tím rady. a dostalas' mě, že zrovna toto vystřihuješ .)
"na památku toho kaktusu"
Pamatovat na kaktusy podle mě znamená nebýt lhostejný k maličkostem. Možná to totiž maličkosti nejsou, kaktus je vlastně taky takovej malej zázrak, pichlavej balónek vody v poušti, co k tomu víc.
Zadruhý kaktusy jsou asi jediná kytka, která má v některejch domech reálnou naději přežít.
Kaktus co skončil tak blbě asi neuschnul. Představuju si katastrofy, který asi tak můžou kaktus postihnout a je mi do smíchu. I když to není k smíchu, asi.
A pak to "jé" co se nedivilo. To taky není špatný.
Přičemž formulace "tak úplně blbě zasilikonovanej" se mi líbí asi tak stejně jako když někdo použije slovo "děsně" v nějakým poetickým kontextu. Je to takovej způsob dlouhýho nosu, bych řekla.
Tak proto.
Z jarmarku tichých úst | Na vrub rezignace | Namaluj | Závodníci podle druhu | Z hlediště II/variace