Neznámá cesta
Život někdy uteče rychleji než chceme, ale navždy zůstaneme s těmi, co milujeme...Autor: Maestus Lupus, 24.8.2006, Básně
Člověk může často ztracený být,
ale pořád ho nutí něco dopředu jít.
Nenaplněný pocit, touha
nebo povinnost tu být
kvůli blízkým pouhá...
Často něco uvnitř bolí,
jako by mi někdo
proklál srdce ocelovou holí...
Je to právě ta nenaplněná touha, sen...
Být s jedním andílkem jen.
Zahledět se do jejích očí,
tak se se mnou celičký svět točí,
moci se tak dotknout její pleti...
Tato myšlenka mi právě hlavou letí.
Smět tak její rty okusit,
alespoň o jediný polibek se pokusit...
Vím moc dobře, že to nelze
a bolí to občas moc,
chtělo by se křičet o pomoc,
ale žádná by nepřišla,
zbude jen smutný pohled a slza,
která právě vyšla.
Můj sen pomalu mizí,
už nevidím tu krásnou vizi,
jak jsem s ní,
je v mé náruči a její vlásky nádherně voní...
Cítím už jen, jak moje sny pomalu mizí.
Naděje už není a srdce je už jak cizí.
Už je tu jen jediný cíl, dokud budu moci,
všude a vždy s ní být a se vším ji vypomoci.
To je teď úděl můj, starat se o Tebe,
dokud ve mně zbude alespoň ještě trošek naděje.
To je teď úděl můj, navždy být přítel Tvůj...
Nikdo neví, kam nás naše cesty zavedou.
Můžeme dojít k vysněnému cíli a někdy stačí jen chvíle a cesta mizí...
Může za tím být nehoda
nebo člověk už nebude mít pro co žít
a jeho srdce přestane už navždy bít...
I to se stát nečekaně může,
život je přece křehký jak květ růže..
A pokud někdy to mé srdce přestane už bít, slibuji,
že Tě neopustím a nadále budu v tobě žít...
Má duše tu zůstane a cestu si k Tobě najde, i když bude nejhůř
a slunce už nadobro zajde.
Když bude nejhůř
a ty ucítíš osvěžující vánek...
Když půjdeš sama sadem
a spadne Ti do dlani nádherný květ,
Když půjdeš nocí
a měsíční paprsek Tě bude hladit po tváři,
tak si vzpomeň,
to budu já...
A nikdy Tě nenechám v nesnázi.
Život někdy uteče rychleji než chceme,
ale navždy zůstaneme s těmi,
co milujeme...
ale pořád ho nutí něco dopředu jít.
Nenaplněný pocit, touha
nebo povinnost tu být
kvůli blízkým pouhá...
Často něco uvnitř bolí,
jako by mi někdo
proklál srdce ocelovou holí...
Je to právě ta nenaplněná touha, sen...
Být s jedním andílkem jen.
Zahledět se do jejích očí,
tak se se mnou celičký svět točí,
moci se tak dotknout její pleti...
Tato myšlenka mi právě hlavou letí.
Smět tak její rty okusit,
alespoň o jediný polibek se pokusit...
Vím moc dobře, že to nelze
a bolí to občas moc,
chtělo by se křičet o pomoc,
ale žádná by nepřišla,
zbude jen smutný pohled a slza,
která právě vyšla.
Můj sen pomalu mizí,
už nevidím tu krásnou vizi,
jak jsem s ní,
je v mé náruči a její vlásky nádherně voní...
Cítím už jen, jak moje sny pomalu mizí.
Naděje už není a srdce je už jak cizí.
Už je tu jen jediný cíl, dokud budu moci,
všude a vždy s ní být a se vším ji vypomoci.
To je teď úděl můj, starat se o Tebe,
dokud ve mně zbude alespoň ještě trošek naděje.
To je teď úděl můj, navždy být přítel Tvůj...
Nikdo neví, kam nás naše cesty zavedou.
Můžeme dojít k vysněnému cíli a někdy stačí jen chvíle a cesta mizí...
Může za tím být nehoda
nebo člověk už nebude mít pro co žít
a jeho srdce přestane už navždy bít...
I to se stát nečekaně může,
život je přece křehký jak květ růže..
A pokud někdy to mé srdce přestane už bít, slibuji,
že Tě neopustím a nadále budu v tobě žít...
Má duše tu zůstane a cestu si k Tobě najde, i když bude nejhůř
a slunce už nadobro zajde.
Když bude nejhůř
a ty ucítíš osvěžující vánek...
Když půjdeš sama sadem
a spadne Ti do dlani nádherný květ,
Když půjdeš nocí
a měsíční paprsek Tě bude hladit po tváři,
tak si vzpomeň,
to budu já...
A nikdy Tě nenechám v nesnázi.
Život někdy uteče rychleji než chceme,
ale navždy zůstaneme s těmi,
co milujeme...
Tento autor je zde nový. Pokud je podle tebe toto dílo závadné, klikni ZDE.
Zatím žádné hodnocení
Líbilo se Ti dílo? Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Zatím žádné komentáře
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Neznámá cesta | Bezmoc |