S druhou slokou se trochu peru. Trochu vrtím hlavou do všech směrů a nevím moc co k tomu říct. Samotné obrazy jsou krásně náročné asi si je nedovedu úplně spojit dohromady.
druhá a třetí mi ruší celek, brala bych rytmus první a poslední
jinak líbí,
jen mě trochu mrzí, že už nepíšeš tak jako dřív, je to teď víc "dospělý", jako bez šmrncu rozvernosti
nevím jestli je to takto chápatelný, nevím teď jak jinak napsat.
dík, žes četl - hledání, neporozumění - že by hlavní témata...
1. strofa - všeho moc škodí
2. strofa - každý na svém písečku, se svými problémy tak titěrnými veskrze
3. strofa - otevřít sebe druhým ANO X NE
4. strofa - podmíněnost existencí lidské bytosti jako závislé na jiných...
a proč jsme nevděční? Protože to musíme nebo smíme prožívat?
Všichni tady v podstatě někoho napodobujeme, a přidáváme svůj "punc", který nakonec převládne, a (když jde všechno správným směrem) stane se výraznějším, převládajícím, osobitým a nezaměnitelným znakem autora - myslím že přirozený vývoj každého básníka.
tak trošku abych to zamíchal, jak říká/psala Inka - Všichni píšeme jednu dlouho báseň ... ano máš pravdu, neustále někdo navazuje na něco, někoho si bere za vzor a hledá sám sebe a svou výjimečnost... ale žít v něčím stínu - o tom je sílu pojmu epigon . čili nebýt jiný a být stále připodobňován k něčemu ... tohle je pro mne signál nikoli toho, že bych se měla posunout aspoň o tři stupně jinam, jinak skončím v něčím stínu... a to nechci... možná je to můj výrazový prvek - nesrozumitelnost, ale otázka je, zda je dostatečně průkazný jako moje otisky prstů...
Nemusíš se bát, určitá "nesrozumitelnost" nemusí hned vést čtenáře k připodobnění k jiným autorům - stejně tak jako jiné atributy.
Je fakt, že Tě neznám zas tak dlouho, ale přirovnání k stylu Inky mě nikdy nenapadlo.
První milování | (Bá)snění v ulicích | Byl jednou jeden život | Úsměv, co vítr k ránu odvál... | Smím si tě naposled přát?