vložil ji oddaně
do dlaně
po ráně,
nechtěnou zatmělou
myšlenku umělou.
neřesti v neštěstí,
volají bolestí,
nechtíc,
už střevíc,
co nosila nejvíc.
říká jí sbohem,
smrt nad hřbitovem.
slyšeti zvon a dunění,
nesnesl chviličku strpení,
jak v bílých šatech oděni,
zaznělo poslední zvonění.
Hodnocení:4.5 (celkem: 9, počet hlasujících: 2)
Zobrazeno 16x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Svědomí | Zhrzený alkoholik | Zrcadlo duše | Nepřízpůsobitelný z principu | Myšlenky z autobusu