Řekl mi kamarád, že jsem hrdina. Takhle - přímo do očí: „Stal jsi se hrdinou dne.“ A to jen proto, že se mi stala příhodička a já mu ji vyprávěl. Příhoda drobná, dávná, ale mně zůstala v hlavě a jak šla řeč, vzpomněl jsem si a dal jsem ji k lepšímu.
Tenkrát jsem byl se svými dvěma malými dcerkami na koupališti. Deka vedle deky, vřískot, parno, zmrzlina, všechno jak má být. A do té pohody náhle volání: „Sršeň, sršeň!“ Matky svolávaly děti a otcové zaujímali postavení, v jakém se dá takový nebezpečný vetřelec asi tak nejlépe zahnat.
V poloze neméně bojovné se tedy rozhlížím, co to kde létá. A už ji vidím: pilořitka. Ale jako hrom. Kličkuje nízko, asi potřebuje sednout. Je ale jasné, jak skončí; její zbarvení, určené k ochraně, ji odsuzuje k rozplácnutí, jen se dotkne nohama země.
A já, ani nevím, jak jsem na to přišel, ale snad ještě dřív, než mi ten nápad projel hlavou, jsem si stoupl a natáhl jsem ruku do výšky, dlaní nahoru. Pilořitka k ní bez váhání zamířila a sedla si. Klesl jsem s ní k zemi a sklepl jsem ji z dlaně na deku. Hlavy mých dcer se nad ní zvědavě sdrcly.
Co vypuklo pak, stojí za zmínku. Děti v širém okolí, tak pečlivě svolané pod křídla svých matek, se ze všech stran bezhlavě hnaly k nám jako k nějaké černé díře, puzeny zvědavostí a nedbajíce křiku rodičů. Pruhovaný zástupce ohrožené přírody na ně působil jako krysařova píšťalka. V mžiku jsme byli neprodyšně obklopeni hradbou dětských těl a tělíček s vykulenýma očima, dychtivýma pohledu na věc tak nevídanou – obyčejnou pilořitku.
„To není sršeň, ale pilořitka,“ hlásám moudra a dětská ústa je předávají dál a dál.
„Pilořitka, ne sršeň,“ šumí kolem a já pokračuji ve výkladu:
„To jen tak vypadá, aby ji ptáci nesezobli. Tomu se říká ochranné zbarvení.“
„Jen tak vypadá, zbarvení, nesezobli,“ nese se huhlavou poštou od jednoho k druhému.
„To není žihadlo, to je kladélko. Tím udělá díru do dřeva a naklade tam vajíčka.“
Informace se zase šíří jako kola na vodě.
Mezitím se pilořitka vydýchala a rozkmitanými křídly dala jasně najevo úmysl odletět. Hlavy se zvedly, děti se narovnaly a jícen takto vzniklé sopky vychrlil jednu zachráněnou pilořitku. Ta neomylně zamířila k blízké skupině stromů a představení skončilo.
Děti, bohatší o pár dojmů, se rozcházejí podělit se o ně s rodiči. Za chvíli je opět vše, jak má být – vřískot, zmrzlina…
Tak tohle jsem vylíčil kamarádovi a on to komentoval oním prohlášením o hrdinovi dne. A já si říkám: Proč ne? A když ne dne, aspoň té chvíle, těch pár chvil, byť jenom v dětských očích. A vůbec – proč „jenom“?
Hodnocení:5 (celkem: 5, počet hlasujících: 1)
Zobrazeno 12x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
hm, líbilo se mi. navíc poučný ani jsem nevěděla, že něco takovýho existuje, jakože hmyz. takže, jo, fajn, napsaný taky prima, jen mi při čtení vadilo to formátování do středu
proč se to zařadilo do básní... no ony jsou první na výběr, když se něco vkládá, tak jsi třeba zapomněl?... nebo se přehlédl
to se stává
Nevím, proč je to v básních, zřejmě moje chyba. Nechápu, proč to nejde změnit. Navíc: kdykoliv vkládám, jsem upozorněn, že vkládám už druhé dílo a na to nemám dost bodů. Žádné druhé dílo ale nevkládám. Až budu mít bodů dost, asi se mi vloží jedno dílo dvakrát. Ach jo.
Bipolární kvinde | Sladká pomsta | OPOJNÝ VALENTÝN | Žabka a vlaštovka | Drobná váda dcer Krokových