Ta báseň je plná zmatenosti a nejistoty. Trošku "páté přes deváté", možná by to chtělo trochu tu myšlenku srovnat, a ujasnit si, co jí vlastně chceš říct
V první sloce mě praštilo do očí "no a" na začátku druhého verše. Používání podobných vatovacích berliček přichází zpravidla na řadu, když si autor/ka neví rady (většinou to bývá způsobeno nedostatečnou slovní zásobou, ale nemusí to nutně být ten případ).
Co mi ale vyloženě vadí je, že celá báseň stojí a padá na gramatických rýmech (vidíš-chybíš, dolů-spolu, strach-vrah, neděje-naděje, cítíš-blížíš, zase žít-odpustit). Gramatické rýmy jsou pořád rýmy, ano. A použít se dají, jistě, ale NE jako nosné. Gramatický rým musí být zatlačen do ústraní něčím lepším, objevnějším, má plnit úkoly dodatečné podpory.
Nedívá-umírá - tady se jedná o asonanci, ale špatnou. V asonanci je shoda poslední části rýmovaných slov nahrazena jejich artikulačním souzvukem, což tady nefunguje, bohužel.
Gramatické chyby už ti tu vytkli přede mnou - je jich tam poměrně dost na tak krátký text.
Také mi dost vadí nevyrovnanost jazykového podání. Kombinuješ tu hovorové vyjadřování se spisovným a to dokonce v jedné sloce (tvý rty jsou vlhký.../nevíš jak je trpký...), což bourá jakékoliv případné domněnky o nějakém autorském záměru.
Stručně řečeno - chaos.
Líbí se mi tváře zvlhlé od očí. Ale to celek nezachrání.
vše podstatné už je vypsáno podemnou
za sebe bych jen dodala, že třetí sloka mi přijde vyloženě pitomá
vždyť se nic neděje, to jen poslední naděje umírá - to ti přijde jakože v poho?
no, kromě toho mi to celý přijde jako rýmovačka do nějakého deníčku, nebo něco, co je napsaný při dlouhé chvíli.
ale autor má ve skrze poetickou duši a já jej nechtěla sepsut, naopak, ráda si počtu z další tvorby, nicméně ty školácké gramatické chyby bych už pro příště ráda neviděla...
Musíš mi odpustit |