Hoříš
jsi rozpálená do ruda
u stropu se vlní modrošedý dým
za okny padá sníh
tvá kůže je bílá
ale cítím z tebe vzpomínky
na hry
něžných poetů
a tvůj vzdech
mnou proniká
hoříš
jsi jako kapka lávy
a každým tvým výdechem
krátí se můj dech
mlčíš
avšak i beze slov
se můžeme
pochopit
hoříš
život z tebe uniká
tak jako z tebe sálá
teplo bezvýznamně
rozplývající se v okamžiku
křehkém jako ty
hoříš
zbývá už jen popel
zešedla jsi
zestárla svým plamenem
uhynula v jeho objetí
jen ta černá díra
naplněná tvým tělem
dává tušit
že jsi
byla.
Zatím žádné hodnocení
Zobrazeno 25x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
mně se třeba moc líbí první tři řádky
ty dál už mělní tu energii prvních tří a taky mi přijdou takové víc osobní, pro mě jako cizí prostě klišé
a tak jako jsem ji četla a ten závěr by se mi víc líbil v kombinaci
posledních z první
"poslední vzdech mnou proniká"
a posledních čtyř z druhé
"mlčíš, avšak i beze slov se můžeme pochopit"
v té třetí zase jen ty první tři řádky
tu čtvrtou jsem četla jako by předposlední, a poslední jsem si pro sebe udělala z tvojí první a druhé, jak jsem vypsala
líbí se mi ta energie v ní
Zajímavá myšlenka na prohození, ale trochu mi dělá problém ji rozluštit. Jinak tohle je kousek, který si z klišé intimní poezie utahuje. Je to o cigaretě.
jo, napadlo mě to, že o něčem jiném, než o intimnu
tak v tom případě pak bez přehozů, já vztahovala na to intimno
který by mohlo, což je fajn, je jakoby to není hned do očí bijící, že se pojednává o cigaretě
Barvy našeho podzimu | Záhadné pouto 2 | Záhadné pouto | Koťata | Láskyplné Mučení