Lásky Ráj

Byl pozdní večer, žádnej máJ!
toť osaměníplný čas.
Hrdliččin neslyšet hlas,
nikde poblíž nějaký háj!
O lásce nepěl tichý mech,
všude jen rostla petržel.
Svou Lásku slavík pěti chtěl,
však nikde vlastně nevězel..
Samotu jevil trpký vzdech,
jezero pražádné v těch krajinách stinných.
Zvučel pouze tichý lidský vzdor,
kol kolem žádný šťastný tvor..
A touha jasná zdání libých,
vskrytu pěla píseň Lásky
a slzy jiskré prolévány
z očí, na nichž tkvěly pásky.
Ta beznaděj tak trpce v duši žhnoucí,
bez níž by se prý dny neobešly,
až úzkostí vší se rozvinoucí,
však nadvším Láska vševidoucí!
Chvíli v bludný stesk z cesty Lásky duše sešly,
jen Zjevnost neměnila tvář,
beznaděj, ta smrtka jasně bledá,
jak Zjevný, KDYŽ svou Ester strastně hledá.
Přáli si vzplanout v modrou zář.
V své duši obrajen z Jeho zřela,
jen k Němu něžným Citem směřovala
jejího nitra přesná střela.
V Blízkosti Jeho žádný stín,
toužila s ním se shledat již.
Však v objetí ona tiskla kříž
a před ní most tkán z pevných pavučin.
Zda vůbec někdy vstoupí Světlo v stánku stinnou,
je otazné, však duše se jedna k druhé vinou.
Vzdálený andělský zní sbor,
navzdory bolunadějnější tvor.
Láska zdá se býti srnou,
krásnou, plachou, nezkrotnou!
Za srpnového večera
u branky svého domku státi hledí,
"Snad brzy přijde docela!,"
praví si v duchu,
však v mysli k ní mluví představy, tihrůzní zvědi.
Však nad tím vším je to všechno jiné,
vždyť brzy k ní On zavítá,
vnic vzácnějšího ví, že nesvítá,
jen pro ni On překročil ty hradby stinné.
A v jediné vteřině
k výši ona zrak svůj zvedá,
vždyť k naději Lásky jediné
spěje duše její, jež zastavit se nedá.
To od něj ona odráží svou krásu,
co bez něj kvítek skoro zvadlý,
již prchli spolu za nadějí,
život bez Lásky by vše jim vzal,
však dnes ubírá se v náruč její,
jejich citů, krása neustálá.
Toť vvpravdě naplněný sen,
příběh jejich štěstím oslněn.
Poslední píseň ať neuhasne,
kéž stále kvetou chvíle jejich vzácné,
tu náhle padá vší ta tíha.
A beznaděj již se nevrátí.
Nyní je radost uchvátí.
On vášnivě rty jejjí zlíbá,
výjimečný pro ně žije Cit.
A studnám vyschlým již nebrání
vytrysknout pramenům věčným nad zdání.
V slzách prochází se šťastný svit,
již přeblaze k sobě se ty jiskry vinou.
Ona již nikdy neuvadne,
plány jLásky nevyhynou.
Kde vejdou, tam úzkost nezavládne.
Věz, Láska novou písní hraje,
pro duše tklivé, v klecích sehnuté.
Však svoboda v Lásku jim dozraje
a mříže tu náhle setnuté!
Kdo slzysvé Lásky až do poslední sesbírá,
smělostí,, nechť o naději se opírá.
Vždyť bolestným čistota zraje,
je jí jak šafránu, tak vzácně voní!
Ve květech srdcí se dvorně kloní,
pak Věčností se rozehraje.
Jak dítko krásné, smíchem roztomilé.
A beznaděj zmizla ze světa,
jen Láska věčně rozkvétá!
Nad všechny světy potměšilé,
kde lidé pláčí nad svými kříži,
září ta Láska vřelomile
a ty lidi zve k náruči své tak milé.
Vzchop duši, přej jí orlí vzlet!
Vždyť nejsi ledajaký tvor, jež z nebe shléd.
Z Věčnosti vyšla Tvá duše! Tak ať zase stoupá!
Už žádný chlad a beznaděje kroupa!
Láska všechno nové tvoří,
prozáří všech trpká údobí.
Ona k nám všem dnes hovoří,
ať se naše duše v jednu skloubí.
Ti, kdo statečně své nesli kříže,
těm Věčný život blahem svítí!
Přelibá to vůně žití,
nejšťastnější, jímž slzy ronily se z mříže.
Dnes svobodný bude jejich krok
a bude to věčnost! Ne pouhej rok

kvalitní komentář (0)