Na louce ukrytá, smyslně voní.
Horká a vášnivá, jak stáda divokých koní.
Někdy je pannou a jindy zas květem,
pro mě však zhmotnělým niterním světem.
Proč ji tak miluji, já chtěl bych znát,
proč toužím na koni tryskem se hnát?
Cítit tu květinu křehkou a bělavou,
v zemi, kde hvězdy nám létají nad hlavou.
Pak z tisíce přání pouze jedno splnit bych chtěl…
Zahřívat tu maličkou v souznění srdcí i těl.
Zas pouhý okamžik naděje drásá mou duši,
kdo přečetl báseň, už zajisté tuší…
Na louce vězení z ostrého trní,
přes něj toužím ji utrhnout, leč ruce brní…
Hodnocení:3.5 (celkem: 14, počet hlasujících: 4)
Zobrazeno 69x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
In, díky za komentář a za honocení. Snažil jsem se tam dát tu údernou přímost, kterou ve mně vzbudil zmatek z náhlé ztráty někoho blízkého a prostě a stručně jsem to ze sebe vychrlil rovnou na papír, který jsem měl po ruce...tož se to snad povedlo, i když je v tom pravda trochu té prvoplánovosti...
El: díky, jsem rád, že zahřála, moc mě to potěšilo.
Me2d: Jj, vím, že je to polopatické a bez většího tajemna, ale touto básní jsem jí chtěl zoufale získat zpět a tajemno by tomu dle mého spíše uškodilo...šlo to přímo ze srdce, a proto tedy ta polopatičnost...a povedlo se, byť jen na chvíli...Jinak děkuji.
Jsi krásná... | Sen... | Padlý Anděl | Báseň od Cyrana | Když svět se ti ponoří...