Kulinářská soutěž
Žena se pachtila s kličkou. Balkonové dveře nešly otevřít. Přimrzly.
Konečně! Vzduch, který sevřel průdušky, byl o mnoho ostřejší než ten ulepený nocí uvnitř domku.
Na chvíli se zasnila. Pohledem strnula kdesi u jabloní.
Koho bych tam tak ráda viděla? Děti, než nám vyrostou a odejdou i s partnery žít kamsi do Irska? Manžela, jak ořezává malou pilkou větvičky, než v nich začne proudit jarní míza? Stačily tři roky, a z větví je zacuchaná houština koruny. Není, kdo by ji pečlivě udržoval.
Chlad Anežku roztřásl. Vrátila se do reality. Vyvětráno. Zabouchla dveře.
„Dobré ránko, Hugís. To mi ani nepovíš, jak ses vyspal? Určitě dobře, jako já. Pojď, posadíme se ke stolu… Ale nejdřív rozcvička!“ Připadalo jí, že vzpurně pohodil vlnkou ve vlasech.
Rozkročila se. „Vydechnout, a ruce vzhůru s nádechem, a ještě, a zase…“ protahovala celé tělo, krkem kroutila tak razantně, až jí naondulované bílé kadeře vlály kolem hlavy jako svatozář. Po očku sledovala Huga. Zamračila se a přistoupila k němu.
„Takhle by ti klouby ještě víc zatuhly, když to budeš flinkat!“ Rozpohybovala Hugova ramena. Zalekla se své síly. Jen aby ho to nebolelo. Ale neprotestoval.
Po chvíli nervózně koukla na starožitné pendlovky.
Postavila na čaj a dala mu pod bradu bryndák.
„Jen jez, ať se posilníš. Dnes přijedou filmaři z televize. Přece víš, že jsem se přihlásila do toho pořadu Prostřeno. No, možná jsi byl v té době v Paříži. Anebo jsi už zapomněl?“
Mlčel. Tvářil se nezúčastněně.
„Bude tady zmatek. Natáčení přečkáš v ložnici. A taky „šmejdění“, lidi jsou až moc zvědaví a lezou i do skříní! Musíš to strpět, i pro tvoje dobro! Chceš přece na výlet do Mnichova nebo Londýna, že ano,“ sundávala Hugísovi bryndák.
Cestou do ložnice bedlivě zkoumala jeho tvář, co na to říká. Nehnul ani brvou. Pod záda dostal polštářek a nohy přikryla dekou. Pohladila ho po hlavě a usmála se.
„Drž mi palečky!“ Pak naznačila prstem na rtech - pssst…
Cedulka: Prosím, nerušit, zde bydlí Hugo, se zavěšena na klice mírně pohupovala.
Pár zeleninových soust zapila čajem a už někdo zvonil. Byl to štáb z televizního pořadu. Hned před domkem udělali několik záběrů pro medailonek o ní, první soutěžící. Přesunuli se dovnitř.
Dnešní hostitelka Anežka ještě na poslední chvíli spěchala do Květinky s kameramanem za zády. Domů přinesla předem objednanou dekoraci. Pak už éterická, ale rozhodná dáma zaujala své místo v kuchyni a otáčela se kolem plotny. Připravovala vegetariánské menu – s netajenými obavami, co tomu řeknou strávníci. Brzy přestala vnímat světla lamp a obrovskou kameru na rameni astenického kameramana. Ještě svátečně upravit stůl. Na bílém ubruse zasvítily malované babičkovské talíře. Všechno bylo připraveno. Pondělní Prostřeno mohlo začít. Hosté jeden po druhém přicházeli.
Byli mladší než Anežka. Vegetarián jako ona bohužel žádný. Nikdo z nich nepodepsal jakési veganské organizaci slib, že nebude konzumovat – až do konce života – vejce. Anežka se zcela běžně omlouvala zelenině na svých záhonech, že jí musí vytrhnout a použít k jídlu. Dokonce i citrón do čaje mačkala co nejšetrněji s tichou omluvou za „způsobenou bolest.“ Netradiční přístup ke stravování prezentovala i jako určitý druh osvěty z televizní obrazovky.
To všechno se stalo součástí konverzace u stolu. Pět neznámých se navzájem oťukávalo. Zaujal je i starožitný kafemlejnek na polici, nejvíc však tajemný Hugo v zamčeném pokoji.
„Paní Anežko, co ten váš pejsek? Že je tam tak tiše, ještě ani neštěknul,“ zeptala se nejmladší soutěžící Kamila. Všichni si s ostatními potykali, ale k Anežce si to nedovolili - pro výrazný věkový rozdíl.
Anežka odpověděla s neměnným jemným úsměvem:
„To záleží jen na něm, jestli vás bude chtít poznat. Je stydlivý. Dojdu se ho zeptat.“
Za chvilku byla zpátky.
„Hugo vás pozdravuje, ale raději zůstane v anonymitě.“
Proč vysvětlovat něco, čemu ti čtyři mladí stejně nemohou porozumět. Už takhle jsou si s ostatními soutěžícími na hony vzdáleni věkem i životními prožitky.
Cestu vrchovatého porozumění pro druhé poznamenaly krátery bolestí, mělké i hluboké – podle hloubky a razance, kterou vybuchovaly a rozmetaly. Zůstala po nich zajizvení. Jinak nic, nic. Vše bylo vydáno. Jen ta bolest je všudypřítomná, nikdy nekončící. Bolest si zasluhuje respekt. Zvířat, rostlin, všech, kdo ji cítí.
Kamera natáčela po celý večer překvapené pohledy účinkujících s velkým gustem. Kdo by to byl řekl, Anežka vypadá tak obyčejně, ale její názory - třeba na „citový“ život ovoce a zeleniny - všechny šokovaly.
Svíčková bez masa a další vegetariánské chody nebyly přivítány právě nejvřeleji.
Tomu odpovídalo i závěrečné hodnocení. Anežka ještě nic netušila.
Pozdě večer vše utichlo. Odešli účinkující i členové štábu.
Přenesla Huga do kuchyně. Celý den nejspíš prospal. Teď přihlížel, jak vylévá zbytky omáčky.
„Víš, jestli to vyhraju, pošlu tě zase do světa. V Paříži se ti přece líbilo, a ještě je tolik krásných míst, která bys měl poznat. Ta agentura, se kterou cestuješ, je naprosto skvělá. Pokaždé pošlou i pohled jako důkaz, že jsi tam skutečně byl, a v pořádku tě dopraví domů. Nesmíme zapomenout zdůraznit, že jsi vegetarián, aby tě při společném obědě s ostatními účastníky zájezdu nenacpali masem!“
Kuchyně zase zářila čistotou. Anežka přeleštila sklo na rámečku fotografie. Byl na ní Hugo a za ním Eiffelovka.
„Je čas jít spát.“
Anežka vzala loutku velikosti novorozence způsobem, jakým se nosí miminka, a položila ho do manželské postele.
„Dobrou noc, Hugísku. V pátek se dozvíme, kdo vyhrál.“
.............................
Starší verze:
„Dobré ránko, Hugís. Jak ses vyspal? Já dobře, děkuju za optání. Pojď, posadíme se ke stolu.“
Žena otevřela balkonové dveře do zahrady.
„Ale nejdřív rozcvička! Pěkně na čerstvém vzduchu.“
Rozkročila se a předcvičovala.
„Vydechnout, a ruce vzhůru s nádechem, a ještě, a zase…“ postupně protahovala celé tělo, kroutila krkem tak razantně, až jí naondulované bílé vlasy vlály kolem hlavy jako svatozář. Po očku sledovala Huga.
Zamračila se. Rozpohybovala jeho ruce v ramenou.
„Takhle by ti klouby ještě víc zatuhly, když to budeš flinkat!“
Uvařila čaj a dala mu pod bradu bryndák.
„Jez, ať se posilníš. Dnes přijedou filmaři z Primy. Přece víš, že jsem se přihlásila do toho Prostřena. No, možná jsi byl v té době v Paříži. Anebo jsi už zapomněl?“ Tvářil se nezúčastněně.
„Bude tady zmatek. Natáčení přečkáš v ložnici. A taky „šmejdění“, lidi jsou zvědaví a lezou i do skříní! Musíš vydržet, je to i pro tvoje dobro! Chceš přece na Nový Zéland, že ano?“
Cestou do ložnice bedlivě zkoumala Hugovu tvář, co on na to. Nehnul ani brvou. Pod záda dostal polštářek a nohy přikryla dekou. Pohladila ho po vlasech a usmála se. Pak naznačila s prstem na rtech pssst… Na kliku pověsila cedulku – Prosím, nerušit, zde bydlí Hugo.
Vypila svůj šálek kávy a už někdo zvonil. Byl to štáb z televizního pořadu. Hned před domkem se uskutečnilo pár záběrů pro medailonek o první soutěžící. Přesunuli se dovnitř.
Dnešní hostitelka Anežka ještě na poslední chvíli běžela do Květinky s kameramanem za zády. Domů přinesla předem objednanou dekoraci. Pak už zaujala místo v kuchyni a otáčela se kolem plotny. Připravovala vegetariánské menu - s obavami, co tomu řeknou strávníci. Ještě svátečně upravit stůl. Měla hotovo. Pondělní Prostřeno mohlo začít. Hosté přicházeli jeden po druhém.
Byli mladší než Anežka. Vegetarián jako ona bohužel žádný. Nikdo z nich nepodepsal jakési veganské organizaci slib, že nebude konzumovat – až do konce života – vejce. Anežka se předem omlouvala zelenině na svých záhonech, že ji musí vytrhnout a použít k jídlu. Dokonce i citrón do čaje mačkala co nejšetrněji s tichou omluvou za způsobenou bolest. U stolu probíhala opatrná konverzace. Pět neznámých se navzájem oťukávalo. Všechno je zajímalo, i tajemný Hugo v zamčeném pokoji.
„Paní Anežko, kdo je Hugo, pejsek? Že je tam tak tiše, ještě ani neštěknul,“ zeptala se nejmladší soutěžící Kamila. S ostatními si potykali, ale výrazný věkový rozdíl mezi ní a Anežkou jí tykání nedovoloval.
Anežka odpověděla, se stále stejným jemným úsměvem:
„To záleží jen na něm, jestli vás bude chtít poznat. Je stydlivý. Dojdu se ho zeptat.“
Za chvilku byla zpátky.
„Hugo pozdravuje, ale raději zůstane v anonymitě.“
Kamery zabíraly po celý večer překvapené pohledy čtyř soutěžících. Kdo by to byl řekl, Anežka vypadá tak obyčejně, ale její názory – třeba na citový život ovoce a zeleniny – všechny šokovaly.
Svíčková bez masa a další chody nebyly přivítány právě nejvřeleji.
Tomu odpovídalo i závěrečné hodnocení. Anežka ještě nic netušila.
Pozdě večer vše utichlo.
Anežka přenesla Huga do kuchyně. Přihlížel, jak vylévá zbytky omáčky.
„Víš, jestli to vyhraju, pošlu tě zase do světa, jak jsem ti slíbila. V Paříži se ti přece líbilo, a ještě je tolik krásných míst, která bys měl poznat. Ta agentura, se kterou cestuješ, je naprosto skvělá. Pokaždé pošlou i pohled jako důkaz, že jsi tam skutečně byl, a v pořádku tě dopraví domů.“
Kuchyně zase zářila čistotou.
„Je čas jít spát.“
Anežka vzala loutku panáčka na ruku, jako se nosí miminka, a položila ho do manželské postele.
„Dobrou noc, Hugísku. V pátek se dozvíme, kdo vyhrál.“
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Prázdninově... | Pohledem | První noční služba | Podnájemníci | 2x od nás z "kopce"