Toto dílo NENÍ MÉ, nýbrž MÉ MAMINKY. Je hodně staré, ale zajímá mě, co na něj řeknete... Původně jsem sem chtěla něco sama vybrat, ale mamka ten sešit střeží jak sedmihlavá saň, tahle je jediná napsaná jinde.
Zakázala jsem hodnocení, abych na tom nevydělávala(/neprodělávala), můžete do komentů napsat, co byste dali.
Co je to modré z nebe?
Jen potrhané mraky.
Co je to mám rád Tebe?
Vždyť ji miluješ taky.
Co je to chci být s Tebou?
V mysli ti tančí jiná.
Co je to láska?
Drahý, jen bolest připomíná.
Co je to něha?
Ta úzkost pod košilí.
Co je to touha?
To, co mě zabíjí.
Potichu vkrádá se,
zezadu udeří Tě
s jistotou ve hlase
jak rozesmáté dítě.
Udeří - upadnu.
Jak těžko se mi vstává.
Samota, drahý můj,
mě tiše zamotává
do těžkých pavučin,
co svazují mé ruce.
Jen tiše dýchám
a neslyším své srdce.
Neslyším? - Není tu.
Snad na podlaze leží,
v příkopě, najdeš ho?
Drahý můj - už ztěží.
Upozornění: Dílo nepodstoupilo jazykovou korekturu.
Cožpak - emoční náplň je k prasknutí. To provedení ovšem spíš připomíná písňový text - pro to mluví i ten opakovaný motiv... Poetiku má mamka v krvi - zřejmě, ovšem báseň je i o technice psaní. Tady by byla možná příležitost k rozvoji. Dobrá forma upevňuje pozici pointy
Předal bych mamce gratulaci. Myslím, že takové téma mnohdy sklouzává k lacinosti v provedení poetickém...jestli mi rozumíš. Maminčina poezie ale taková není. Je silná a v osobní výpovědi výrazná.
Viz Cilka - dílko s hluboce osobním obsahem, bez přesahu na jiné osoby, čtenáře. To fakt nejde hodnotit. Po technické stránce jazyk dobrý, zvládnutý, obrazy střídavě kvalitní, osa dějová kontinuální. Hádal bych, že to mami psala tak někdy okolo dvacítky, spíš dřív. Místy je z toho cítit trošičku naivity. Celkově bych to viděl tak za 4.
Váza | Melancholie | U okna | V provlhlém písku | Něco si přej