Je tma. A z nekonečného nebe na mě mrkají lampičky.
Pátou hodinu ranní, rozespale na ciferníku ukazují ručičky.
A já?
Na tvářích cítím doteky prstů, jež jsou kilometry vzdálené.
V životní rovnici o více neznámých, jsme my ty proměnné.
Pohlédnu k nebi a hvězdy blíže zemi udělaly krok.
Posvítily si na mě přísně, paprsky z cizích světů.
Proto rychle předkládám své jizvy jako splátky.
Vím, že za ně nic nedostanu zpátky.
Klečím.
A rozechvěle vnímám, jak strašně to bolí.
Životem zbitá, jak dřevěnou holí.
Přijímám doteky kilometry vzdálené.
Čekám až náhoda, spojí dvě proměnné.
Až světla z lampiček studem zhasnou.
A jako gejzír se v nás dvou, rozlije ten slastný pocit.
Hodnocení: 5
(celkem: 5, počet hlasujících: 1)
(celkem: 5, počet hlasujících: 1)
Líbilo se Ti dílo? Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Nebyl to sen | Cesta | Užívám si každý den | Moje číslo | Verše pro básníka