Drnkot v kotli zní, lahodí mi její tóny,
já sedím v první řadě a čeká se opony.
Dává se vědět, že brzy začne představení.
Příkop utichá, přichází s hůlkou pán,
duch pohlazen můj jest, který ze třetího přišel a usedl do lavice pro výsosti,
ustrojen s mou paní, nedutaje slyšíc, jak sál zaplněný v očekávání, šumí.
Světlo celku se tlumí, kužel jako slunce svítá, dav ho tleskem vítá,
toho kužle co oznamuje, že zvučné hrané potěšení, začíná.
Aleš v prvním taktu od parketu světa vzhůru letí,
nedýcháme, koutky lačně cukají,
zoubky v úsměvu se ukazují, plachty naše napnuté,
šnečci se velebí, první věta zní:
Srtrunná lira rozčeřuje hladiny, kde ztopila se slza mé vášně,
ladně pokračuje, a vody stříbrné hubice z jarního tónu, se bouří.
V ozvěně si odpovídá, kdo to právě přišel?
To se smýká dřevný koník o laso z dřeva bas.
Z podlahy nám vyskočily, tři různé výšky rytmu tympán,
až dav se zalknul, já ruku držím, svírám, pohledem v před mířím.
Všude tma a nevadí, pohodlně, jistě sedím,
kdyby hudba mohla mluvit, řekla by, že krásně pěním.
Hrom jak malé smyčce zabouřili ve větru, to zamrazí všem kvítím,
já láskou hořím, topím sál, svítím...
V jedné paži, jí mám, v druhé vstupné držím, rostu, oči zavírám.
Slyším průvan švihu taktu, co to tady řídí, hraje celý sál, vzduch se tónky čistí.
Žádné kouzlo, toť prosté odměny za lupen dostávám.
Tělo zraje, v hlávce klid.
Vrtím se vrtím, vstávám, s hora kresba padá,
stojíme, buchem ruka ruku razí,
víme jak odměnit části první, jsem jak kočka co přede, vrní.
Noc tu končí na chvilečku, já koukám Ti do očí...,
dav odchází.
Máš na sobě róbu platinovou, já košulku rudou, ladíme,
hlediště za pletencem zmizelo, já zvu k pravdě vinné,
pojď má dráhá, zmizíme.
Opouštíme už tichý sál, já taji, vánek vál,
kadeře Tvé se pohupují, v drže k východu za mnou jdeš,
malíkem tě lechtám, jsi u mě stále blíž, cítím, jak v legraci se tiskne.
Fouká na krk, mrazí mě v zádech, ten tvůj dech.
Z řady ze schodů scházíme, do kroku v chechotu cupitáš,
na kolena mě skoro srážíš, o záda se opíráš.
Tu změnu cítím, když dveřmi vystupuji, všechno svěží, dýchám,
hle na svetru červeném najednou trpaslík, co říká:
"očima tě svlékám".
Žárlím, zlobím se, jsem jedna košile, zavírám pěst.
kravata škrtí, pod tlakem počítám: " jedna dvě tři, čtyři šest...
Tvůj šat zpozorněl, houpne se stranou, velíš mi: "vlevo hleď",
být to k němu, zabiji ho v počkání, jak šlápota na ten mrzký květ.
Uf, neskončíme v mřížích "i ty jeden hrdino", na tvář mě líbáš,
k zelenému baru mě táhneš, "lásko", v té sukni krásně lítáš".
Vznášíš se uličkou, vedle Tebe Tal, hrdý kráčí vedle Tebe, přitom o krok vpřed,
vede si Tě paní milá, stěny mluví sousouším, je pln vzruchu, nese v sobě dějství prvé,
až předá chvění divadelní, srdce Tvé se rozbuší.
Přistupujem k vysokému, kde prostor zvoní v řeči dalších,
tomu kde se fronty šlapou, co čkaj na své nápoje. Razí cesty, šeptá "vyčkej" "ať nevyvoláš rozbroje".
Dobře dělá, téma davá, v dlani klidní osobu, co chce píti, stojí v niti, vidí již pult v obzoru.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
DIVADLO |