Včera se naši zase strašně pohádali, už jsem to nemohl vydržet, začal jsem si balit věci do svého tmavě modrého batohu. Ten batoh mám už snad od pátý třídy. Jmenuji se Alfred, jo, blbé jméno, ale asi se líbilo našim a nebo už tenkrát mě chtěli nějak potrestat. S našima nemám příliš vřelý vztah, jak to bývá u většiny rodin, aspoň u těch co znám. Moje matka a ani fotr nikam nechodili. Lidi v našem městě je ani neměli rádi a proto neměli rádi ani mě, i když jsem byl tak jiný. Ještě něž jsem si začal balit věci, tak jsem seděl u sebe v pokoji na posteli. V uších jsem měl sluchátka a poslouchal muziku. Myslel jsem, že na mě někdo klepe, tak jsem si vytáhl sluchátka z uší, ale naši se jen hádali a asi moje dveře trefila jedna z našich už snad tisíc váz. Vždycky když se hádají, tak to jedna odnese. Když jsem byl malý, tak mě jejich hádky vždycky strašně vyděsili a zacpával jsem si uši polštářem. Vždycky jsem tlačil co nejsilněji, abych je neslyšel. Dnes si říkám, proč se dávno nerozvedli. Někdy bych jim něco řekl, ale to by mě otec zmlátil a nic by se nezměnilo. Tak radši držím hubu. Když jsem to slyšel zase, už jsem to nevydržel. Natáhl jsem se pro batoh pod postel a začal si do něj cpát věci z šuplíků. Už jsem to několikrát před tím udělal, ale vždycky jsem si jenom dal věci do batohu a tím skončilo celé moje hrdinství. Ale dneska to zašlo dál. Když jsem měl všechno co jsem potřeboval, otevřel jsem potichu okno. I když jsem klidně mohl dělat i rámus, stejně by to přes jejich řev nebylo slyšet. Okno směřovalo do malé zahrady s pískovištěm, kde už si stejně nikdo nehrál. Otec říkal, že ho někdy zrušíme, ale nikdy jsme se k tomu nedostali. Pracovat s ním byla stejně otrava, pořád mi za něco nadával. Jak to dělám špatně, občas mě i vyhodil a řekl abych vypadl: ,,Táhni mi z očí, všechno stejně posereš! A já abych to spravoval! Jen mi přiděláváš práci, no co čumíš, vypadni!"
Přeskočil jsem živý plot, který byl okolo naší zahrady.
"Škrrrr" A sakra, roztrhl jsem si kalhoty, teď už se nemůžu vrátit. Světla aut mě oslňovaly, když jsem šel svižným krokem od našeho domu. Už abych byl co nejdál, říkal jsem si. Bylo už pozdě, tak jsem si řekl, že někde přespím. Našel jsem si pěkný místo kousek za městem. Lehnul jsem si, hlavu opřel o batoh a přikryl se svojí bundou. Koukal jsem na hvězdy a přemýšlel, kam asi až dojdu. Netrvalo dlouho a začali se mi zavírat oči. Někdo do mě strčil a to mě probudilo, už bylo skoro světlo. Rozlepil jsem oči a nade mnou se nakláněl zarostlý chlapík: ,,Mladej sakra, to je moje místo, vypadni!" Lekl jsem se a hned se začal balit: ,,Jasně pardon, omlouvám se" Smrděl jak popelnice, když na ni celý den praží slunko, fuj.
Se zdviženým palcem jsem si vykračoval po silnici a cítil se volný, ale mohl by někdo sakra zastavit.
A konečně, na starým autu s korbou se rozsvítily červený brzdový světla jak na semaforu, paráda. Rozběhl jsem se k němu a zastavil u okýnka spolujezdce: ,,Dobrej, pane jste hodnej, že jste zastavil." Seděl tam starší chlapík s takovým příjemným kukučem, naklonil se a pravou ruku si opřel o sedadlo vedle. Obočí mu povyskočilo a povídá: ,,Tak kampak cestuješ synku?" ,,To je jedno, hlavně co nejdál" ,,Tak naskoč, stejně si nemám s kým povykládat." Batoh jsem hodil na korbu značně prorezlého auta a otevřel jsem rozvrzaný dveře. Sedačka byla zaprášená a vevnitř to smrdělo snad po prasatech. Okýnkem jsem koukl na korbu, ani se není čemu divit, že to tady tak smrdí. Na korbě bylo nasráno, snad jsem to i trefil že od prasat. Samozřejmě jsem si do toho položil svůj modrej batůžek. Pán si odkašlal a docela uřvaným hlasem začal povídat: ,,No synku, žádnej přepych to není, ale lepší než jít pěšky, né?" A nahlas se začal smát. Celou cestu pořád něco kecal. Tak jsem mu odpovídal a nakonec to nebyla tak špatná cesta, jak jsem čekal, když jsem si nasedl. ,,No nic hochu, tady tě asi vysadím, jedu tady vedle. Mám tam malej statek, nechceš zaskočit na čaj, nebo něco zakousnout? Vypadáš hladově a já už si taky s tou svojí bábou nemám co povídat." Nabídku jsem neodmítl a přikývl jsem. Musím říct, že i docela rád. Přece jen jsem od včerejška nic nejedl a v té rychlosti jsem si ani nic nevzal s sebou. Po cestě ke statku to docela drncalo a můj batoh se pěkně vyválel v těch sračkách na korbě. Teprve když jsem vystoupil, všiml jsem si, jak vypadají rifle a košile toho chlapíka a jak vypadá můj batoh. Stejně. Opatrně jsem ho zvedal za poutko a v tom na mě ten chlap vyhrkl: ,,Já jsem taky vůl, ani jsem se nepředstavil. Já jsem Clifford, pro tebe Clif." A natáhl svou umouněnou ruku přes korbu auta. ,,Diky, já jsem Al." A ruku jsem mu stiskl pevně, jak se sluší. Al mi znělo lépe než Alfred, proto jsem se představil takhle. Clif si na chodbě sundal holinky a mě upozornil, že se zouvat nemám. Prý jsem host. Hned jak otevřel dveře zvolal: ,,May, máme tu hosta, měla by jsi nachystat něco na stůl. No a já sám už mám taky hlad!" Pak chytl tu ženskou za zadek a zlehka ji štípl. V jejich věku na to byl docela nechutnej pohled, ale lepší než kdyby po sobě házeli talířem. ,,Dobrý den, mladíku, já jsem Mayra, posaď se." Představil jsem se a zabral místo u masivního stolu z nějakého tvrdého dřeva. Clif mi u jídla vysvětlil, kam můžu dál jít. Mayra mi nabalila spoustu jídla do batohu a pak jsem prohlásil, že už bude tma a měl bych se vydat na cestu. Clif mě zarazil: ,,Jo máš sakra pravdu, to jsme se zakecali. Je už pozdě a tak přespíš u nás. Stejně bys už nikam nedošel, hned zítra ráno můžeš vyrazit." Docela jsem se divil, nikdy jsem nepotkal tak hodný lidi. Ukázali mi pokoj, kde můžu přespat a pak šli klidně spát. Probudilo mě až ráno, když začal venku řvát kohout. Na to jsem nebyl zvyklý. Ráno jsem doma poslouchal jen hluk ulice, ten mě už z postele nedostal. Když jsem sešel dolů do kuchyně, Clif už seděl u stolu. Něco žmoulal v puse a četl noviny: ,,Dobré ráno synku, pojď se posilnit před cestou!" Když to říkal, drobky buchty mu padaly na stůl a vypadalo to komicky. Slušně jsem odmítl s poděkováním, že už toho pro mě udělali víc než dost. Dodal jsem, že takhle jsem se už dlouho nevyspal. Cliff však naléhal, abych něco zakousl. Pak, když mě vyprovázel, poplácal mě po rameni a popřál mi šťastnou cestu: ,,Buď opatrný, opatruj se a šťastnou cestu! Rádi tě tady zase uvidíme, jsi správný kluk!" Tak snad takhle jsem si představoval, že by se mnou mluvil můj táta.
Skoro to vypadalo, že všude je dobře, jen doma ne. Už byla tma, když jsem dorazil do takového malého městečka. Nikde nic, jen pár domečků. Před jedním z nich byla lavička, která přímo vybízela k tomu, abych na ní dnes v noci složil hlavu. Byla přistrčená u velikánského košatého stromu, který byl mezi domem a tou krásnou lavičkou. Nikde nikdo, božský klid, tak jsem pomalu začal vytahovat bundu z batohu. Když v tom vrzly dveře domu, před kterým jsem hodlal strávit dnešní noc. Domeček to byl hezký, vypadal, že se o něj majitel hodně stará. Okapy čerstvě natřené, okenní rámy nalakované, jak se krásně leskly v měsíčním světle. V oknech byly vidět záclony krásně bílé. Záhonky s květinami vypadaly čerstvě zalité a v tom se ve dveřích objevila postava ženy. Mohlo jí být okolo čtyřiceti a zavolala na mě: ,,Mladý muži, snad nechcete spát takhle venku, dnes to vypadá na bouřku! Pojďte složit hlavu k nám." Koukl jsem na nebe a trošku se zašklíbl. ,,Na bouřku?" Pomyslel jsem si, že jí asi hrabe, vždyť je krásně jasno. Ale asi koukala na předpověď, jinak jsem si to nedokázal vysvětlit. ,,Děkuji, jste strašně hodná, ale to nebude nutné!" ,,Mladíku nestyďte se a pojďte, dnes v noci bude strašná bouřka." No co jsem měl dělat, bába byla neodbytná a tak jsem teda vykročil ke dveřím. Až když jsem byl dost blízko, prohlédl jsem si ji pořádně. Tak tyhle hadry už dneska nikdo nenosí. Je to jasný, narazil jsem na místního blázna a zrovna u ní mám spát. Vypadala jako z jiného století. Ale to už jsem byl na chodbě domu, všechno tak krásně čisté. Paní byla asi magor, ale za to puntičkář. ,,Račte následovat mé kroky mladíku, před spaním si dáme šláftruňk." Jo je to jasný, místní bláznivá ženská. Když vyjdu zítra ráno ven, každý si bude šuškat: ,,On spal u té bláznivé báby." Nezapomenou si na mě ukázat a zasmát se. Ještě že tu nikoho neznám. Posadil jsem se v kuchyni a opravdu to tam vypadalo jako by se zastavil čas. Nevadí, pomyslel jsem si, vypiji ukrutně vypadající čaj a ráno rychle pryč. Jestli se v noci probudím, tak uteču ještě v noci. Bláznivá ženská mi donesla čaj, vychlazený tak akorát a černý jako uhel. Když jsem se napil, nestačil jsem se divit, jak je dobrý. Pochválil jsem jí ho, protože takový čaj jsem nikdy nepil. Jsem strašně překvapený, kolik lidí je na světě tak hodných. Kdyby na sobě měla šaty, co nosí ostatní, možná bych myslel, že je normální. Uložila mě do postele a já hned usnul. Všechno v domě bylo naprosto vynikající, trochu zastaralé, ale postel byla tak pohodlná, že mě v noci nenapadlo se vzbudit a někam utíkat. Spal jsem dlouho a probudil mě až venku strašlivý rachot. Vyskočil jsem z postele a venku stály nákladní auta a nějaké demoliční stroje. Dva chlapíci, co stáli vedle sebe, se domlouvali: ,,Co myslíš, strhneme nejprve tu pravou stranu, nebo tu od vchodu?" Otočil jsem se a chtěl vyběhnout a zadržet je, když v tom jsem se rozhlédl po pokoji. Všechno bylo ztrouchnivělé, zaprášené a napůl rozpadlé. I postel ve které jsem ležel. Rozběhl jsem se ke dveřím, podlaha mohutně vrzala, sáhl jsem po klice a otevřel dveře. Ty vypadly z pantů a spadly na zem. ,,Bum!” Suché dveře se rozštípnuly na dva kusy. Seběhl jsem po schodech. Narážel jsem do velkých pavučin, které všude vysely. Rukou jsem si je v rychlosti otíral ze tváře. Vyběhl jsem ven a s otevřenými ústy jsem hleděl na rozpadlý dům. Strom pod kterým byla lavička, byl ohořelý a roh domu u kterého stál byl rozpadlý a ošlehaný plameny. Všiml si mě chlapík ve žluté helmě: ,,Hej, co tam děláš sakra, ten barák se bude bourat. Vypadni, běž!" To už mě ale tlačil pryč. Snažil jsem se mu vysvětlit co se stalo: ,,Já tam včera pil s tou paní šláf.. eh, teda no, čaj a všechno bylo, bylo v pořádku." Samozřejmě mi nevěřil, snad mě ani neposlouchal. Popravdě řečeno se mu nedivím, po tom co jsem tam blábolil. Naléhal jsem a dotáhl ho dovnitř. Na stole přesně tam, kde jsem pil čaj, stál hrnek, ale byl plný prachu a pavučin. Na stole ležel lístek, moje roztřesená ruka se po něm vystrašeně natáhla. Ofoukl jsem z něj prach a na něm stálo: ,,DĚKUJI, MLADÝ MUŽI!" Stál jsem tam a vůbec nic jsem nechápal. Do místnosti vešel další muž, tenhle měl na sobě oblek: ,,Děje se tu něco? Nějaký problém?" Chlápek ve žluté helmě na mě ukázal a řekl: ,, Tady mladík včera trochu přebral a spal tady, naštěstí jsme si ho včas všimli... Cos vyváděl!" Okřikl mě a pán v obleku mě vzal za rameno a vyvedl ven. Cestou mi pověděl, že je starosta a mám s ním jít na radnici. Tam jsem se zeptal, co se stalo s tím domem. Odpověď byla zvláštní a vyvedla mě z míry. Opravdu nic jsem nechápal, snad se to ani pochopit nedá. ,,16.července 1884 tady byla ohromná bouřka, blesk bohužel vrazil do stromu. Vedle domu a v něm zahynula celá rodina. Táta mi říkával, že město potom bylo dlouho na dně. Veliká rána pro všechny, dvě děti, matka s otcem zemřeli. Hrůza." Když mi to říkal, málem se dal do breku. Na stůl mi hodil noviny, kde byla vyfocena rodina, která tam tehdy uhořela. Na obrázku jsem poznal tu bláznivou ženskou. Nic jsem ale neřekl. A zrovna včera bylo 16. července 1984. Z toho mi přeběhl mráz po zádech a na ruce mi naskočila husí kůže. Po tomhle zvláštním zážitku jsem nevěděl, jestli chci pokračovat dál na své cestě. A tak jsem se vrátil domů. Táta mi vrazil facku hned mezi dveřmi, jak mě uviděl. A řekl, že mám příště říct, když jdu spát ke kamarádům a pak mě objal: ,,Mám tě rád synku." Po večerech teď koukám na ten lísteček. ,,DĚKUJI, MLADÝ MUŽI" a vzpomínám, jak mě zvala ta paní dál, že prý bude bouřka, a já si říkal: ,,Bláznivá ženská." Přemýšlím, za co mi vlastně děkuje. Na místo toho domu postavilo městečko pomník, občas tam jezdím zapálit svíčku. A když zafouká vítr, jako bych slyšel laskavý hlas té ženy.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zrcadlo | Děkuji mladý muži | V deníku se zabil, v deníku i ožil |