(Děj dnešního snu se fiktivně odehrál někdy před pětadvaceti roky)
Přehrabuji starý papír, noviny a podobně,
určené na podpal. Arch synových poznámek
psaný obyčejnou tužkou, nějaké plánky, nákresy,
halabala kostrbaté, ale pro něj cenné vyndavám z krabice.
Kdo mu je vyhodil „do sběru“?
Otáčím se, stojí ve dveřích.
Přichází s problematickým spolužákem,
kterého u nás nevidím ráda, a s nějakou dívkou.
Syn má vyholenou hlavu a uprostřed žluté číro. „Sluší mu,
viďte, paní?“ říká s obdivem v očích ta holčina a jedním dechem dodá:
„Nebojte, číro je jen nalepovací a kroužek v nose se dá taky vyndat!“
Přikývnu, protože přes první úlek rozumím a vlastně se mi i tak líbí...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Vláčky | Haiku | Haiku | Střípek VII. | Frida a já ( I. )