Na tvrdé židli sedím,
okno špinavý před sebou mám.
Když skrze něj hledím,
pomalu zapomínám
na časy co byly,
plny upřímné naděje.
Jen vzpomínky mi zbyly,
nálada moje stagnuje.
Osud mi vybral cestu
plnou monotónních dnů,
nosím olověnou vestu.
Mám hlavu plnou snů.
Chci mít volný čas,
být jen s mojí milou,
užívat si nás.
Občas si pustit žilou.
Upozornění: Dílo nepodstoupilo jazykovou korekturu.
Nám se to kecá, my už pomalu zapomínáme, jak umí touha bolet, zejména, když na obranu proti ní člověk ještě není vybaven zkušeností. Já jsem ji od 14 do 25 let utloukal sportem... ale samospasitelné to není.
Víš facojurko život není o tom co chceme, ale o tom co máme.A patří tam i špinavý okno, monotonní dny i ocelová vesta- to už záleží jen na tobě.Ty máš Poetu a tady se žije každý den.
Marnost a naděje | Masky | Altruista | Katka | Strach ze tmy