Čajkovskij

Mno, četla jsem si tu nějakou básničku a dotyčný psal, že má rád Čajkovskýho... musím říct, že to je pro mě opravdu genius (se vším, co to slovo vystihuje)... asi před 3, nebo 4 roky jsem napsala tohle... tak co na to budete říkat...


Autor: Kamila , 12.5.2009, Básně

  

Nad sklenicí smrti sedí starý pán.
Vždy doušek upije a vždy je tma větší,
za okno mu přišel vítr hrát
a oči jsou náhle nějak měkčí,
na tváři pak něha baletek.

Má země je cit chvějícího dechu,
mně břízy řekly: Buď nám básníkem.
Však chlapec k tomu dechu přidal tón
a pod kamenem našel spící zem.
Ty kopretiny žily, žil i chomáč mechu,
on je chtěl probudit a zamiloval se.

Má země je sál nekonečných svící –
v jedné řadě sláva, ve druhé je žal.
On všemu dal melodii, co srdce s jeho láskou neuneslo,
krev hořela na lících
a svět plesal.

Má země je krásná, že z ní šílím,
bláznivost a pláč je druhé požehnání.
Má země je krásná, však nevděčná,
jen tóny mi z ní zbyly.
Z těch bříz, z té kopretiny,
z líbezných tváří baletek.

Bude se chvět bez mého již dechu,
moje nejmilejší, moje pohádka.
A odpustí mi možná její hvězdy
Na ikoně pravdy –
v horečce třesoucí se
prstýnky zasnoubení.
Co ve mně bylo dosud,
to přece už není.

Upozornění: Dílo nepodstoupilo jazykovou korekturu.

Zobrazeno 24x (přihlášenými uživateli)

Hodnocení: 2.25
(celkem: 9, počet hlasujících: 4)