Irene Forsyte

...

Lotosové květy na hedvábí mžikající lampičky dříve či později propálí niterní žár a už nebude cesty zpět. (próza na pokračování)

Zapadlý tajný losangelský bar tehdy voněl přísliby zítřků i ozvěnami dnů minulých. Byl skrytým jevištěm pro rodící se hvězdy stříbrného plátna, náručí pro vizionáře s touhou po zářích reflektorů. Zdálo se, že charisma těch, co byli právě v tu chvíli na vrcholu, nikdy nevyhasne. Že vzpomínka na ně potrvá věčně, avšak pozlátko a klam šly ruku v ruce s prohibicí, němým filmem Charliho Chaplina i mou naivitou. P.S.: Místo kurzívy jsem použila vždy na začátku a nakonci "[k]"

Vzduch voněl po fialkách tak jemných a nedotčených jako samo nebe. V mlze těsně nad nimi se líně válelo slunce jako by se mu nechtělo povstat nad lukami a celým Surrey, jakoby se mu najednou nechtělo dospět. Dnes naposled mělo okusit samotu na nebi.

Celé San Francisco kdysi kvetlo. Nevinnost bíle obsypaných stromů znázorňovala dokonalou čistotu myšlenky hnutí hippies a smích na rtech dívek s vlasy po pás, dlouhými rozevlátými sukněmi a jiskrami v očích dával Americe novou tvář. Nový nevázaný rytmus.

Matka prý před soudním tribunálem sklopila oči. Jemné chvění víček prozrazovalo, že se vzdala. Vina, v plném rozsahu. Tak mi to vyprávěli. Svíce měla dohořet.

Dychtivost pisatele i jeho potřeba vyjádřit neopakovatelnost vteřiny jako bolestného zalesknutí v očích býka, těsně předtím než jej toreador v aréně odsoudí k smrti, než se autorovi myšlenky semelou v koloběhu vášnivé básně, se rovnala houževnatosti Isabely, když dobyla Grenadu i víře posledního muslima, přežívajícího ve zdejších horách.

Takový byl včerejšek a dnes... Dnes to bolí pořád stejně.