Bylo slunečné ráno. Větřík jí rozcuchával vlasy a já ji kradmě pozoroval z okna mého pokoje. Vyšla ven. Jen tak v plavkách. V modrých, s beruškama. Nebránilo mi v tom už vůbec nic. Písknul jsem. Otočila se. Uviděla mě a utekla. Zase nic?
Na jihu Francie slunce vždycky vychází tak trochu jinak. Krásněji. Svítí víc doširoka. Je tady asi ten nejkrásnější východ slunce na celý zeměkouli. Nedávno jsem se přestěhoval z Grassu do Antibes. Oblázková pláž a spoustu krabů. Na pobřeží se to jimi jen hemžilo. Modří, zelení, růžoví, bílí. Říkám tomu duhová pomazánka. Přidal jsem do krabů ještě trochu pórku, cibule, oliv a sýra. Je to ta nejlepší pomazánka na světě. Nechám si ji patentovat. A budu na ni lákat děvčata.
"ten nápad se zrodil v noci"
**DUHOVÁ POMAZÁNKA**, s. r. o. Billboard jsem měl vymyšlený moc pěkně. Byl na něm veliký růžový krab a spousta zeleniny. Teď jsem jenom čekal na svou oběť.
Trpělivost přináší růže! Viděl jsem ji. Byla krásně opálená a cumlala oblázek. Určitě půjde kolem mého billboardu a všimne si ho. Podívá se na duhovou pomazánku a ochutná ji. Samozřejmě velice opatrně, nesmím toho zase tolik očekávat. Zachutná jí a zeptá se mě, co v ní je. Já jí znalecky povím, že šestero krabů, olivy a spousta zeleniny se sýrem. Uzná můj vybraný labužnický vkus a pochválí mne. Možná se na mě i usměje. Potom přijde druhý den. Budu na tom stejném místě, jelikož vím, že ona provozuje vycházky právě tudy. Koupí si alespoň dvě kila pomazánky. Dám se s ní do řeči. O čem si s ní ale budu povídat? O Egyptě! Ten mám hrozně rád. Budu jí povídat, jaké jsou v Egyptě nádherné památky, stavby starých faraónů, že leckteří z těch faraónů jsou mumifikovaní a že se ještě dají oživit. Nesmírně vzrušující! A pozvolna převedu řeč na přírodu. Na krásné háje, Nil, spoustu zelených krokodýlů a obrovských pavouků, kteří slupnou i ptáka. Budu jí vyprávět o pyramidách, o architektech, kteří je budovali celá dlouhá staletí. Budu vyprávět o objevitelích, kteří si objevováním pyramid přišli na obrovské peníze. Bude zaujatá. Bude ke mně chodit stále častěji. A s ní i více lidí. Krabů bude stále habaděj. Zbohatnu na nich. Možná ze mě bude i milionář. Sláva mne nemine.
Napřed ale člověk musí zapracovat. Musel jsem nalovit spousty krabů. Největší strach jsem měl z toho, že budu postupně nacházet třeba jenom zelené kraby. To by potom už nebyla duhová pomazánka duhová! Přejmenoval bych ji třeba na žabí. To zní velice exoticky. Těžko mi ale lidé odpustí, když zjistí, že do žabí pomazánky dávám kraby. Chce to ještě něco lepšího. Zelenokrabí pomazánka! Nebo pomazánka á la Zelenokrab. Nápadů jsem měl dostatek. Jen je realizovat. A mít k tomu dostatek prostředků.
Kraby jsem lovil zásadně v noci. Dokonce jsem si vyhlídl, na kterých místech je nejvíc zelených, černých, růžových a modrých. Pravda, ti černí krabi se po tmě těžko hledali a sbírali. Měl jsem na ně takovou speciálně vyrobenou ošatku. Tam jsem je házel po hrstech a potom ošatku sypal do připraveného vymytého kýble. Až byl kýbl plný, šel jsem domů dělat pomazánku. Samozřejmě, něco stály i olivy, zelenina a sýr. Pomazánky jsem byl schopen vyrobit za noc i padesát kilo. K tomu jsem spotřeboval asi dva tucty krabů. Skladoval jsem ji ve sklepě, aby dlouho vydržela. Měl jsem jí už dostatek. Teď už jenom jít na lov mé lásky.
Pláž byla plná lidí. Bylo mi blaze. Usmíval jsem se na svět a on se usmíval na mě. Oba dva jsme byli nesmírně šťastní. Já, že budu mít JI, a on, že má MĚ. Harmonie osudu? Čekal jsem tedy na ni. Představoval jsem si takový věci. To by koukala! Co jsem si na ni všechno přichystal. Teď jsem ale stál na oblázkové pláži a prodával duhovou pomazánku. Neobjevovala se. Co s tím? Čekám dál. Pomazánky ubývá. "Ta je ale dobrá. Dejte mi jí ještě kilo!" Pochvalovala si jedna paní. A pomazánky bylo už jen třicet kilo. No, snad to vystačí. Do té doby ona musí určitě přijít. Stál jsem a prodával. A čekal. Lidé si prohlíželi a koukali, někteří kroutili nevěřícně hlavami, někteří se dokonce i smáli a někteří kupovali. Kupovali moji duhovou pomazánku, na kterou jsem byl tolik hrdý. Jeden pán mi dal i několik mincí spropitného. Utíkalo mi to docela rychle. Pomazánky bylo ale už jenom dvacet kilo. Začínal jsem být netrpělivý. Odhadoval jsem to při průměrném zájmu na necelé dvě hodiny prodávání. To bylo ještě dost času na to, aby přišla. Krásná a neodolatelná.
Počítal jsem peníze. Bylo jich dost. Za to bych ji mohl někam pozvat. Třeba do Bleu Monde. Na krabí palačinky. Nebo na krabí salát s krabí omáčkou. "Dejte mi ji sem, do té ošatky, plnou!" Přerušilo mě přání jednoho chlápka. Podíval jsem se na zásoby. Hmmm. Nechtěl jsem odporovat. Byl asi o dvě hlavy větší. Prodal jsem mu ji tedy. Peněz bylo dost. Ale pomazánky ani ne deset kilo. Nervozita se jaksepatří stupňovala. Začal jsem přešlapávat a kroutit se. Párkrát jsem i odběhl. Snažil jsem se přijít na kloudné řešení. Marně. "Třicet deka." "Půl kila." "Deset deka." "Čtyřicet deka." Pomazánka mizela z misek. "Dejte mi jí tři čtvrtě kila, prosím." Situace už byla vážná. Měl jsem posledních deset misek. Věděl jsem, že mě může spasit jen zázrak. Ten se však nedostavil.
Teď co nejrychleji sbalit stánek! A sebrat doma další porci pomazánky! Musím být zpátky za pár vteřin! Nepřipustím, aby mi utekla! Naházel jsem vše ve spěchu do zavazadla a obul si boty. Poslední pohled do moře a... Stál jsem jako opařený. Přede mnou stál objekt mého zájmu. "Dobrý den. Vidím, že vaše pomazánka lidem chutná." Usmála se na mě a mě nenapadala žádná slova. "Jo. Je dobrá. ššššškoda, žežže už nemám!" "To je hrozná škoda! Lízla bych si hned na místě! A kdy zase bude?" "Asi zítra." "Musíte být nesmírný obchodník! Závidím vám. Až bude, stůjte zde a prodávejte ji. Já se tady určitě mihnu! A jestli půjde tak na dračku, schovejte mi ji někam stranou! Alespoň půl kila!" "Jo jo jo!" "A jak vy se jmenujete?" "Lucian." "Těší mne. Já jsem Ahmada. Musí s vámi být legrace, prodavač pomazánky?" "To nevím, ale baví mne to. Jste moc laskavá. Moc se se mnou tady lidé nebaví?" "To je věčná škoda. Někdy se i takové kulinářské umění dá srovnat s těmi nejhonosnějšími památkami. A že jich znám opravdu hodně! Víte, přijela jsem z Egypta, narodila jsem se tam. Nenabídnete mi pozvání na večeři?"