Procházím se noční krajinou, boty držím v rukou a fascinovaně se rozhlížím kolem sebe. Chodím sem každý den, ale nenapadlo mě, že v noci louka usíná a zároveň se probouzí. Nikdo z řad vysoké inteligence tu není, a proto mám veškerou svobodu. Nemusím se přetvařovat, na nic si hrát. Můžu být sama sebou.
Něco mě polechtá na krku. Vyděsí mě to a otočím se. Něco malého vzlétne. Motýl.
Nespí snad motýli v noci? Napadne mě, ale nakonec nad tím přestanu přemýšlet.
Lidé mají v noci též spát a nestojím tu snad?
Motýl neuletěl daleko. Pomalu se k němu přiblížím a posadím se. Mile mě překvapí, když se zastaví a posadí se mi na ruku.. Pořádně si ho prohlédnu. Vypadá jako babočka, ale je větší a barevnější. Nádherný. Mám pocit, jakoby mne pozoroval. Jakoby věděl, kdo a proč tu je.
Někde v dáli slyším štěkat psy, ale moc si jich nevšímám. Nemůžu se pohledem odtrhnout od toho létajícího tvorečka. Vzlétne a křídly třepetá ve vzduchu. Čeká na mne. Jakmile se zvednu ze země, motýl popoletí o kousek dál. Běžím za ním. Za chvíli překročím trávu a květiny rostoucí na louce. Stoupáme do prudkého kopce.
"Počkej prosím!" vykřiknu po chvíli zoufale. Motýl opravdu zastaví a poletuje na místě. Snažím se popadnout dech.
Kdybych mohla lítat jako on!
Zdálo se mi to, nebo pokýval…hlavou? Ne…
Babočka se rozlétne. Běžím, i když už nemůžu. Cítím tvrdý a drsný povrch, jak mi do krve řeže bosé nohy.
Kdybych jen mohla lítat jako on!
Motýl začne dělat piruetky. Jakoby říkal, opravdu, je to tak snadné.
Zastaví se. Chci jít až k němu, ale nedovolí mi to konec skály. Skála? Zakroutím hlavou.
"Můžu taky lítat? To je to, co jsi mi chtěl ukázat?"usměji se na motýla.
"Tak zázraky přeci jen existují? Já to věděla!"
Dívka, bledá a křehká, stojí na úpatí skály a zamyšleně se dívá do prázdna před sebou. Zdá se, že něco (nebo někoho?) vidí, ale jen ona sama ví co (nebo koho ?). Usměje se. Roztáhne paže a vkročí do tmy…