Vzpomínám si, když jsi mi zpívala
o zamilovaných lidech a šťastných koncích.
S důvěrou ses na mě dívala,
já držel jsem tě v bocích.

Znala jsi prý zemi za mořem,
kde se podobný zázrak často stával,
byl to ten tvůj krásný sen,
jenž mi v dálce tiše mával.

Jednou uprostřed snění
si pro tebe přišli vojáci,
odvedli tě k paláci
a obvinili z poblouznění.

Dali ti posměšné šaty,
jak si papež přál.
Čarodějnice nebývají sťaty,
ten večer oheň hřál.

Tvůj popel jsem vzal
a na louce ho rozsypal.
Během hodiny
vyrostly nádherné květiny.

Lidem se teď bude žít mnohem líp.
Posvátné místo pro toho, kdo hledá,
jak vyjádřit, co říct se nedá.
Každý si bude moci jednu vzít.