Jdu městem. Počasí nevnímám, obchody nesleduji. Pro mě jsou teď důležití lidé.
Nejsem hmotná, světem jen procházím, neúčastním se ho. Takový pozorovatel.
Ááá, kaluž, no, mohla jsem si jí všimnout dřív, usměju se ve svém nitru, nevidím to jako katastrofu, to je maličkost.
Slyším hudbu... nějaká partička mladých lidí se chce zvýraznit, pouští si techno na ulici.. no, proč ne??? Je přeci 21. století. Akorát se mi tahle muzika do mého pozorování nehodí... proto jdu dál.
Babička nese dvě tašky z nákupu. Že bych jí je vzala a pomohla jí s nima??? Ale ne, vždyť už jsem zmiňovala tuhle dobu, ještě by si myslela, že ji chci okrást.
Dobré skutky v módě nejsou.
Na zídce sedí holka, asi tak patnáctiletá, chudák, zase brečí kvůli nějakýmu klukovi. Láska jediná nezměnila podobu. Zajímavé.
Naproti mně jdou tři ženy, mohly by být mýma matkama, ale jsou tak hlasitý, že je fakt nejde přeslechnout, právě probírají nějakou paní Voplištilovou, no jo, drbny.
Nic pro moje uši.
Pánové napravo ode mě u pivka řeší, jestli je lepší mít vlastní dům, nebo bydlet ve městě v kotci. Nechám je být, to je jejich dilema.
Martino, tadyyyyyy!
Otáčím se, to je na mě...
Nejsem pouhý pozorovatel, svůj život prožívám, jsem v něm.
Ale co jste vy??? Stojí ty problémy za to??? Zkuste se i vy ohlédnout po ostatních... někteří jsou na tom hůř... a ti pomoc potřebují!!!