Vzpomínám si na ty chvíle,
kdy hvězdy plály nad hlavou.
Vždyť nebyly vzdáleny ani míle,
já mohl sevřít ruku tvou.
Prošli jsme deštěm jsouc si tak blízcí,
zavřeni v zeleni a duších svých.
Naděje a lidé ač vysocí mnohdy jsou nízcí,
ve vězení časů minulých.
Jak jen otevřít nové obzory?
Toť otázka těžká i tak jí třeba položit.
Vždyť internet smrdí jak shnilé brambory,
asi se seberu a začnu znovu žít.
Opět se pořádně nadechnout,
a pustit uzdu fantazii, citu a pocitu.
Do krku saně zmaru řádně tnout,
a do nebe zařvat jsem znovu tu.