, 12. 12. 2009, Povídky
Mrzne?
Ne. To je jen zadýchané sklo. Naprosto čistý, ale přitom nedýchatelný vzduch, který se přichytil na skle. Na dvou velikých křídlech, která nemají kliku. Bez záclon, bez závěsu. Dívám se ven každou minutu. Maskuji se jen venkovními žaluziemi, které se ovládají tlačítky, jež jsou mimo pokoj. Pokoj, který je bez jediného bacilu. Bez ranní spršky toxických výparů z aut, továren, cigaretového dýmu. Jediný jedovatý plyn, který se převaluje v ústence, je zápach z úst.
Hlídám červené střechy starších domečků. Počítám tašky a kalkuluji nákladnou opravu na renovaci střechy. Pozoruji přeplněná parkoviště a mihotavý pohyb kolemjdoucích. Mohla bych dělat bezplatného hlídače. Rozplývám se nad nepatrným kouskem louky. Stále zelenou trávou a písčitou cestou, po které nikdo nechodí. A večer, když tma pohltí louku, auta, lidi, červené střechy. Hladově hltám každé světýlko, každé rozsvícené okno. Stává se ze mě šmírák. Šmírák, který žije životy druhých přes malá okna. Když se nabažím, přestanu ignorovat dva ohromné obry s milióny oken. Dvě monstra, která se tyčí po levé i pravé straně mého malého světa. A mohu si vybrat, ke komu se vkradu.
Vidím samá okna a kvanta životů. Za okny černé siluety, za siluetami vykukují malé pokoje, v pokojích stojí chladné a mohutné přístroje, vedle přístrojů malé postýlky s kovovým rámem a v nich se krčí vystrašené děti.
Dívám se na sebe, přes dvojí skla a několik vzdušných metrů.