Tážeš se,
ale sám sebe by ses měl ptát,
jak necháš báseň v prachu umírat,
jak zašlapeš ji do kompostu až ztlí,
proč z půdy kvítku neraší?
Tážeš se
a já ti prý mám odpovědět,
do kostela se chodíš zpovídat,
pod ověnčeným oltářem se klaníš zemi,
to ty verše chceš z pod podlahy vyhrabat?
Komu se z hříchů vyzpovíš?
Lidem, kamarádům u sklenice piva snad,
jabloňovému sadu, březovému háji,
domácímu mazlíčku, leštěnému nábytku?
Tolik možností, proč si jednu nevybrat?
Třeba rýmovat.
Znám tvůj strach,
vím, čeho se bojíš,
ale co po čtenářích chtít?
Tisíckrát je můžeš obvinit,
že nechápou, že neumějí číst,
žít trapsodii.
Ani nevíš,
kolikrát jsem ďáblu odepřel právo,
modlil se a přál,
aby se člověk zastavil
a konečně poslouchal.
Co víc Bůh může dělat?
Ale na to se nikdo nebude ptát.
Prosit o zázraky,
také čarovat jest módní řád.
Tážeš se
a já ti odpovídám:
Nevinit a netrestat,
básníkům díla přát,
směrem k cíli,
k myšlence,
k pravdě
směřovat.

A proč Eva snědla jablko?
Chutnalo jí.