Kdo si počká, ten se dočká
Toť otázka, já sem čekal a k dnešnímu dni mohu říct že se mi to vyplatilo. Potkal jsem totiž jednu SS, která mě má ráda takového jaký jsem a ne takového jaký bych mohl být. Začalo to jednou sobotní nocí. Jako skoro každou sobotu jsme šli s kamarády na piškotéku do Čeperky, a nebýt té SS byla by to jenom další prochlastaná sobotní noc, ale tohle bylo něco jiného.
Začalo to zcela nevině, tancovali jsme spolu, sem tam úsměv, ale jinak to byl naprosto normální večer v Čp. A pak se to stalo, doteď nevím jestli to byla náhoda nebo něčí předem promyšlený tah, ale to je nepodstatné. Prostě se to stalo, když jsme si v klidu pařily tak do mě někdo zlehka strčil a já protože jsem byl značně v náladě a rozkymácen do rytmu hudby(dosti svižné hudby) jsem to neustal a začal jsem se kácet. Byly tu dvě možnosti buď si ustlat na parket( což se mi zrovna moc nechtělo) , nebo se opřít o prvního člověka ve směru hypotetického pádu. Řekněme že moje zručnost při balancování byla v tento moment dost důležitá, protože jediný kdo byl v předpokládaném směru pádu byla Ona. Jak již jsem říkal, zachránil mě můj smysl pro balanc, protože když jsem se o Ní řekněme opřel tak to vypadalo jako bych sní chtěl pouze tančit. A v ten okamžik se o slovo přihlásila její iniciativa. Podívala se na mě usmála se a už mě z parketu nepustila. Netrvalo dlouho a byli jsme na sobě přilepení jako přísavka na skle, akord nedokážu určit kdo byl co. Pak už to šlo ráz na ráz. Padla první pusa, druhá pusa a následoval dlouhý sladký polibek umocněný snahou nevypadnout z rytmu (což bylo celkem těžké protože hrály nějaký DNB). Další slet událostí lze už snadno odvodit, tudíž vás jím nebudu zatěžovat. Za zmínku stojí až téměř poslední společný zážitek večera (SS musela relativně brzo domů) a to naše procházka po Čp , která trvala přibližně hodinu a my jako inteligentní mládež jsme vyrazily pouze v tričku (musím upozornit na jednu dost důležitou skutečnost a to že tu noc byly veku asi 4 stupně nad nulou). Tak zpět k naší procházce. Ušli jsme asi 400 metrů a zaparkovali v altánku, prý na cígo. No my někteří najivní slovy já, jsme si opravdu mysleli že dáme cígo a budeme pokračovat v okružní cestě po Čp. Avšak nebylo tomu tak. Ano opět projevila jako první iniciativu Ona. Za což se trošku stydím, poněvač jsem si toho všimnul až když se ode mě slečna odlepila a dosti podrážděně a pořádně nahlas pronesla: ,,Co to máš za debilní pásek?“. Ano byl to dost zvláštní pocit slyšet to od někoho koho znáte všeho všudy 4 hodiny čistého času a ani neznáte jeho jméno. Nakonec z toho nic nebylo. Za prvé nám (resp. mě) byla strašná zima ale hlaví důvod byl, že jsme ani jeden neměli gumu, na což jsme přišli v dosti komický okamžik: Těsně před startem. Ale zlatě za to že tehdy a ne až po sléze. Musím se pochválit, protože to byla moje zodpovědnost co to zarazila dřív než se něco stalo. A tak jsme se s zklamaným úsměvem vrátily na piškotéku. A chvíli po návratu odcházela SS domů resp. ke kamarádce domů kde ten večer spala. Pro mě ale večer ještě nekončil, ale už to nebylo takové jako když jsem přišel. Zbytek večera jsem se užíral myšlenkou, že sem to pěkně posral. Ale s odstupem času jsem rád že se to nepovedlo, protože přijít o “nevinnost“ někde v zimě na lavičce opravdu není můj sen. Ale posuňme se v tomto příběhu dále. Neděle byla ve znamení smíšeného pocitu (smíšený pocit = když vaše tchýně padá ve vašem novém Ferrari z útesu). Nevěděl jsem jak se mam zachovat, jak se mám cítit. Řeknu vám upřímně Stojí to za hovno. V neděli večer když sem se odhodlal jí konečně napsat jsme řešily včerejší noc. K mé radosti jsme se shodly na tom, že jsme udělaly dobře když jsme to odpískali. SS jsem znovu viděl asi na 15 min v úterý po škole a říkám vám takovej bordel jsem v hlavě ještě neměl. Vůbec jsem nevěděl co mám dělat, jak se k ní mám zachovat a tak jsem tam stál jak tvrdý y a čučel na ostatní jak péro z gauče. Co mě v ten okamžik udivovalo nejvíc byla ta skutečnost že Ona byla v naprostém klidu a pohodě, žádný náznak nervozity prostě vůbec nic. Znovu jsem SS viděl v pátek v hospodě na oslavě kamarádových narozenin. Zpočátku jsme se na sebe skoro ani nepodívali, ale nakonec jsme skončily zase spolu v obětí provádějíc si navzájem “výtěr z krku“. Další týden jsme si psali na icq téměř denně, ale neviděli jsme se ani jednou. Pak se to ale z ničeho nic posralo. Když jsem jí napsal, neobtěžovala se ani odpovědět, tak jsem si to vysvětlil po svém: Nemá zájem, ale nechce mi to říct přímo. A s tímto pocitem jsem tuto záležitost uzavřel. Ale není uzavřel jako uzavřel. Pěkně mě tato skutečnost srala. Začalo to sice prazvláštně, ale tak nadějně.
Jednou takhle v pátek jsem seděl s kamarádem u piva a vedli jsme spolu zajímavou debatu. Důsledkem a zároveň třešničkou na dortu této debaty byl rozhořčený dopis poukazující na náš vztah s SS, no posuďte sami (předem se omlouvám za chybějící diakritiku) : Kurva tak co ... uz me tenhle pristup pekne sere ... uz neim co si mam doprdele myslet . kdyz ti napisu tak se mi ozves jednou za tejden kurva tak co to do prdele je? tak mi rekni ze nechces abych se s tebou bavil ze to nema cenu a ja se na to vyseru ale tohle me doslova drti ... protoze clovek si mysli ze by se konecne nasel kdo by o nej jevil zajem a kdyz utece mesic tak se na nej vyseres do prdele tak kde sme?... ja sem byl z toho naprosto nadsenej uchvacenej a dojatej , vypadalo to dost slibne a pak mi udelast tohle. clovek ti napise a ty se ani neobtezujes mu odepsat . Tak rekni ze sem ti volnej ja se prez to "nejak prenesu" a bude mi zase dobre ale tohle me vazne dozira protoze to stoji za hovovno a lepsi zadna nadeje nez falesna..... Tak az tu budes tak mi prosim napis co a jak a ja se podle toho zaridim. Abych se vyvaroval odpovedem jako je : No kdyz to je slozity. Tak ti to ulehcim jsou jenom 2 moznosti .... Ano mam zajem, Ne nemam zajem.
tak se rozhodni co chces pac ja uz nemuzu radsi budu vedet ze me nechces a ze sem ti u prdele nez nevedet takze te timto prosim napis mi jak sem na tom a nenech me v tom placat( mozna ti ted koluje v hlave otazka jestli sem byl ožralej kdyz sem to psal... a odpoved zni ne nebyl akorad sem mel zajimavej rozhovor s jednim znamym a uz me to doprdele nebavi) Tak mi prosimte napis jak to vidis a ja budu spokojenej(at odpovis jak koli , protoze ja te mam rad a dost me uzira kdyz nejsi schopna se mi ani ozvat kdyz ti napisu ) jo mozna ted vypadam jako .... nevim co žárlivej.... stihacka... nebo uz neim jak to napsat ale uz vopravdu neim. Ja te mam rad moc rad a byl sem schopnej kvuli tobe udelat kde jakou picovinu ale ..... nevim proc bych se mel zbytecne namaht ? sou tu i ostatni a ja nemam cas se uzirat porad tebou tak mi napi sprosim jak to vidis pokud dobre Budu nadseny a neco stim udelame a pokud ne tak to nejak preziju(sice me uz asi gonzales posle do prdele ze si zase vylejvam srdce u nej ale on to prezije). Ja uz bych byl strasne rad kdyby se to nejak vyresilo protoze jak uz sem rikal nemam "cas" srat se s myslenkou na to jak to mezi nama vidis. Protoze kdyz se zaobiram touto myslenkou tak se mnou nic neni sedim jakpecka a premejslim a takovej ja bejt nechci takze jeste jednou se te prtam: Ano ma to cenu / Ne seru na tebe(budeme kamaradi).
Dobře máte pravdu asi jsem to trošku přehnal, ale kdybych to nenapsal spontálně a hned, tak už bych to nenapsal vůbec. Ale to co jsem obdržel jako odpověď mi opravdu vyrazilo dech:
už sem zkoušela předtím s někým chodit, ale nemělo to cenu, furt sem na nich hledala chyby a chtěla aby byli stejně dokonalí jako on*…proto si nejsem jistá jestli to vůbec zkoušet…nechci totiž aby to dopadlo stejně ty budeš akorát zbytečně trpět a to nechci…takže asi sám uvaž jestli to chceš risknout enbo, jak sám říkáš nebudeš se mnou ztrácet čas a budeš to radši zkoušet na jiný..na lepší…pokud to tak chceš tak prosíím:-(….a za to neodepisování se omlouvám, nechci abys to bral jako ignoraci, jedno use mi stalo že sem si toho nevšimla..ale víckrát, přiznávám,prostě sem nevěděla co dál,.připadalo mi nejjednodušší neodpovědět…takže promin
* on= její dětská láska
Ano byl to složitý okamžik musel jsem si to všechno srovnat v hlavě a posléze vhodně zareagovat.
Píše se sobota 28. listopadu a já nevím co chci. Na jednu stranu to chci udělat moc chci ale na tu druhou mě to děsí. Nakonec jsem dospěl ke zdárnému konci (rozhodnutí). Předcházelo tomu zhodnocení faktu ze sem ji od sebe neodradil ani přímo mířeným dopisem zaobírající se jejím ne zrovna přívětivým přístupem (dopis… tj. ta prasečina začínající slovy Kurva tak co?) Ano předpokládáte správně rozhodl jsem se to risknout, protože co můžu ztratit? Ale teď tu najednou byla další záludná otázka. Jak jí to říct? Nenapadlo mě skoro nic, ale nakonec jsem to vyřešil následovně. Sehnal jsem si její adresu (by jste nevěřily kolik to dalo práce a času), a když jsme jeli večer na hamba, tak jsme vzali zpáteční cestu přes Slezské předměstí. Myslel jsem že musím vymyslet detailně propracovaný plán jak na to, ale nepovedlo se, nevymyslel jsem vůbec nic. Zpět k cestě za SS. Když jsem našel ten správný zvonek tak se mi neuvěřitelně rozklepaly kolena, vyschlo v krku a roztřásly ruce. Byl to dost zvláštní pocit, protože ,když SS vykoukla z okna a s mile překvapeným výrazem ve tváři řekla „Co tady děláš?“, všechna ta nervozita náhle opadla. Po chvilce za mnou SS sešla dolů a vyrazili jsme vycházkovou chůzí kamsi do pryč. Celou cestu jsme se bavily o naprostých hovadinách, protože nikdo nechtěl začít s tím kvůli čemu jsem tam byl. Nakonec se SS odhodlala a na plnou hubu se mě zeptala jestli jsem nad tím přemýšlel a k jakým závěrům jsem se dopracoval. Říkám vám v ten moment jsem nebyl schopný říct ani svoje jméno, natož ze sebe vyládovat odpověď na tuto otázku. Což byl vcelku problém, protože jsem to chtěl jednoznačně a přitom taktně uzavřít. Jako jediné možné východisko z této situace bylo nějak reagovat na zadanou otázku a to v co nejkratším čase, jelikož kdybych dlouho nic nedělal vypadalo by to jako bych váhal jestli ano nebo ne, což jsem zrovna nepotřeboval.A tak jsem tuto teď už komickou situaci vyřešil naprosto radikálně. Políbil jsem jí. A k mé radosti mi to SS v zápětí vrátila s potutelným úsměvem ve tváři. Po tomto rozuzlení jsem SS doprovodil domů, rozloučil se (což zabralo ještě asi pul hodiny) a odjel. Zbytek večera jsem strávil v hospodě s kamarády a blaženým úsměvem na tváři. A od té doby jsme spolu.
A to je konec mého krátkého příběhu přátelé. Nezoufejte, nemá to cenu. Taky jsem si myslel že se nedočkám, ale spletl jsem se. Vždycky se pro vás někdo najde, i když si myslíte že ne, někdo na vás jistě čeká.