Horké letní odpoledne, takové, co nejradši člověk tráví u vody. Hezky se válet na dece, mezi zelení, poslouchat vodu a křik dětí. Já jsem byl doma, koukal jsem zrovna z okna jak lidé jdou kamsi, když v tu chvíli se na mě přišla podívat chuť. Prý abych se šel někam podívat. Vypadala sympaticky, a tak jsem ji poslechl a měl sem chuť někam zajít. Říkala mi také, abych šel sám se sebou, s nejlepším společníkem na cesty. Sebral sem se tedy já a mé druhé já mi bylo stále v patách. Někam zajít, no jo, ale kam. Nebývá než si hodit korunou, ať se taky osud činí. Pokračoval jsem tedy dál, jak chtěl on. Cestou sem pár kamínkům změnil místo bydliště, taky pár lidiček sem uctil svým pozdravem a pár slov jsem prohodil s toulajícím se psem. Šel sem dál, vnímaje jen své kroky a ten zvuk, když bota se šourá po lesní cestě. No, lesní cesta. Nějak se mi ztratila asfaltka z pod nohou a chodník tu asi taky jen stěží nejdu. Koukám kolem sebe, samí stromy, ptáci asi hlady křičej, vítr lehounce fouká, listy si povídají a já mezi tím vším, úplně sám. Vlastně, rozhlídnu se kolem sebe pořádně, tady jsem nikdy nebyl. Nezbývá nic jiného, podle povahy mé, než pokračovat dál a koukat hltavě po novotě kolem sebe. Cesta se stáčela kolem malé mýtinky, kam jsem se vydal. Začínal jsem několikátý krok na této skoro posvátné půdě, když v tom se na druhém konci vzpřímila postava. Nějaká žena, ne, zaostřil jsem, mladá dívka, lehce vyplašená a překvapená. Možná čekala někoho jiného či snad vůbec nikoho. Dotáhl jsem krok a zůstal nehybně stát. Sice bylo vedro, ale já jsem zamrz. Nohy se dřevu podobaly, zrak se ani nepohnul, ruce zůstaly v klidu, jen sluch pracoval na plné obrátky (jako pravý socialistický úderník). Nezachytil však nic. Jen řeč lesa, který po celou tu dobu debatoval s potokem. Mezi námi vzduchem létaly tisíce slov, avšak ani jedna ústa žádné z nich nevyslovila. Stáli jsme naproti sobě mlčky se zájmem, jak si bude ten druhý počínat. Zrovinka se tato fáze našeho seznámení blížila ke svému konci, když jsem zaslechl nějaký zvuk, který sem nepatřil. Spíše jsem nechtěl, aby sem patřil. Byla to kapka, co dopadá na list květiny, na stéblo trávy a vůbec vše zelené co spatřilo světlo světa. A byla tu. Ta pravá nefalšovaná letní bouřka. Chvíli jsme tam ještě oba stáli, ale po chvíli nás přitáhlo volání lesa s příslibem improvizovaného přístřešku. Oba jsme zmizeli někam mezi stromy a dál se setkávali jen vzpomínkami.