Víš jistě, že sedíš venku.
Víš jistě, že máš v rukou knížku.
Víš jistě, že máš holá záda a na nich cítíš rozpuštěné vlasy.
*
Otočila hlavu a ohmatala vzduch vedle sebe.
„Čekali jsme tě – už dávno, ale na tom nesejde.“
Usmála se. Poté se zeptala, kde byli. Dělali, že ji neslyší – jako vždy – a možná, že jí taky neslyšeli, ale v tu chvíli to pro ni bylo tak přirozené a osvěžující, jako nadechnout se a zase vydechnout.
*
Řekněme, že sedíš na kolejích a kolem je nesnesitelně modrá obloha. Taky parno a mouchy.
Řekněme, že před tebou někdo stojí a odkašle si.
Řekněme, že zvedneš hlavu.
-fin-