BARIKÁDA-Ze života hmyzu
„3036, přijď do mé pracovny.“
„Ano, pane.“ Odpověděl bleskově. Roztáhl křídla a vznesl se ladně po směru větru z bioterické zahrady. Prolétl spojovacím tunelem a zamířil si to k otevřenému oknu v prvním patře. Vlétl dovnitř a krouživým pohybem dosedl na zem.
Postava v černém plášti si ho pozorně prohlížela s rukama složenýma na prsou. Poté spustila: „Už jsi se setkal 3037? Nejspíš ano. Chci aby jsi věděl, že 3037 je tu proto, aby tě nahradila. Ne, nekoukej se tak. Není to kvůli tomu, že bych s tebou byl nespokojen. Naopak. Mám pro tebe jinou a myslím si, že mnohem zajímavější práci.“
„Jsem tu proto, abych plnil vaše rozkazy, pane.“ Odpověděl mechanickým pokynutím hlavy. 3036 byl humanoidní bioterický brouk. Vzhledem se podobal kříženci vážky a člověka, avšak tím veškeré podobenství končilo. Bioteričtí brouci byli na rozdíl od lidí programovatelní.
„No, abych tě přespříliš nenapínal. Potřeboval bych abys tento balík doručil do C-PORKu.“
„Do C-PORKu?“
„Ano. Ta zásilka je nesmírně důležitá. Má pro mě cenu života a smrti. Proto jsem si vybral tebe. Sloužíš u mne už dlouho a vím, že mne nezklameš.
„Ano, pane. Splním váš rozkaz.“ Řekl poněkud sklesle, až to v muži v černém plášti vyvolalo dojem, že mluví s sebou rovným.
„Cestu znáš? Půjdeš do Whisper townu a tam nasedneš na půlnoční expres. Ten tě doveze až k hranicím bariéry. A pamatuj, s nikým nemluv. Rozumíš?“
„Ano, pane.“
„Dobrá tedy. Čím dřív vyrazíš, tím líp.“ Chtěl říct – byl bych rád, kdyby ses vrátil – ale přišlo mu to hloupé a příliš sentimentální. Přece jen to nebyl člověk. Avšak něco přece jen dodal. „Šťastnou cestu.“
Než vyrazil na cestu, zalétl si naposledy do bioterické zahrady a vlastně kamkoli, protože mu tu amputují jeho křídla. Pohazoval si balík v rukou a se smutným výrazem ve tváři pozoroval 3037.
Není tu proto, aby ho nahradila, ale kdyby počítali s tím, že se vrátí zpátky... Z rozjímání ho vytrhlo troubení taxíku. Nasedl do auta a udal autopilotovi cíl trasy. Bylo zvláštní, pomyslel si, že věci, které mu dřív přišly naprosto samozřejmé, mu teď připadaly zcela neuvěřitelné a kouzelné. Pozoroval všechna zákoutí a každičký detail na ulicích. Shony lidí a tlačenice na křižovatkách. A pojednou se stalo něco, čeho si nikdy předtím nevšiml. Poprvé pocítil jak mu buší srdce. Celé jeho tělo prostoupila horkost a on cítil, jak se mu podlamují kolena. Vystoupil na první křižovatce a rozběhl se co nejdál od davu. Potřeboval si utříbit myšlenky. Potřeboval být sám. Cestou míjel řadu výloh, u nichž se zastavoval a pomalu si začal uvědomovat, že je ta samá identita, jako všichni ostatní. Avšak když ho u jedné z výloh míjel člověk, pochopil, jak hluboce se mýlil. Horkost ustoupila a kolena se mu už nepodlamovala. Tlukot srdce byl také tu tam. Rozhodl se, že zbytek cesty do Whisper townu dojde pěšky.
Když dorazil, bylo vcelku slušné šero. Pouliční lampy se počaly pomalu rozsvěcovat a ulice se vyprazdňovaly. Na nádraží to bylo asi deset minut cesty, když ho oslovil tvor v kápi.
„Neviděl jsem tě tu už? A co neseš? Já tě znám, já tě určitě znám.“ Přepadl ho neoblomným tónem.
„Promiňte, já nejsem zdejší. Asi jste si mě musel s někým splést.“ Odpověděl zdvořile 3036.
„Jo tak pán není zdejší co? A jak se mu u nás líbí?“ Při těch slovech se uklonil až k zemi a 3036 spatřil jeho ocas, kterým mrskal pod kabátem. Byl to skorp, jak se říkalo pořádkovým službám v Whisper townu. Tvor, se kterým se nechtěl potkat vůbec nikdo a snad vůbec nikomu se to nikdy nepovedlo. Až jemu. Podle vyprávění to byly vraždící stroje potažené masem. Jedno švihnutí ocasem a vaše karma se odebrala do věčných lovišť.
„No libí. Vlastně je to tu překrásné.“ Odpověděl co nejzdvořileji 3036.
„Překrásné, překrásné. A co překrásného to s sebou vláčíš cizinče, smím-li být tak smělý?“
„Nic, jen nějaké vitamíny pro pána.“
„Tak vitamíny říkáš? Tak to mi tvůj pán nebude mít za zlé, když jich pár vokoštuju, že jo?“
Řekl vyzývavě a chňapl prackou po krabici, zatímco jeho ocas se připravoval k útoku.
3036 se zadíval do země a promýšlel bleskově svou reakci. Jestli mu tu krabici sebere, skorp ho zabije. Jestli mu ji nevezme a vrátí se bez ní, jeho pán ho zabije. Naneštěstí se situace vyřešila sama. „Božínku!“ Zvolal tvor v kápi. „Ale to je přece...“, při těch slovech se zalykal: „To je přece Černá vdova!“ „Černá co?“ Otázal se 3036. „Ty nevíš co je černá vdova? Chlape vodkud jsi? Je to ta nejlepší mašinka na vraždění dotěrnýho hmyzu. Koukej, vidíš toho hnusnýho vyžranýho červa, jak se hrne na druhý straně ulice? Hej, ty zasraná násosko! Pojď sem a nechtěj abych ti to opakoval!“ Červ však na jeho slova vůbec nereagoval. Skorp zaktivoval zbraň a zamířil s ní na červa. Ten se okamžitě začal křečovitě svíjet a prskat. „Přestaň“, zvolal 3036, „vždyť ho zabiješ!“ Skorp ho však jen odrazil svým jedovatým ocasem a ještě zesílil dávku. Když sebou červ přestal konečně smýkat a skorp asi nejspíš ani netušil, že jeho další potenciální oběť se nenápadně vytratila, seděl už 3036 ve vlaku na druhou stranu bariéry.
„Musím pryč. Musím pryč a sem už se nikdy nevrátím...nikdy.