Chvíle zahleděné samoty

Jak často ke mně přicházejí ty chvíle zahleděné samoty,
ležím tiše na zádech a strop pozoruji.
Sleduji strop a jsem znaven, jak po návratu z roboty,
přemýšlím a vidím věci krásné, ničeho nelituji.

Hle, jak měsíc zpoza mraku -
na strop bílý promítla se představa.
První o zvýšeném tlaku,
v druhé jeví se mi postava.

Mladá krásná dívka pro mne stvořená,
má oči modré a vlasy blond,
kdo ví, co tohle znamená?

Dotýkám se její siluety,
ptám se: "Proč jen nejsi skutečná"?
Kéž spojí se dva jiné světy,
neb láska má je zbytečná.

A vidím pohyb, rty Tvé k úsměvu se chýlí,
jsou krásně rudé, chci se dotknout ...
ne, neodcházej, počkej ještě chvíli.

A ona poslechne, otočí se, kráčí zpět,
natahuji svoje rty a ona je již blíže;
v tu chvíli chápu, jak jest nelítostný svět,
a propadám se v myšlenkách svých níže.

Však když cítím blízkost polibku
a nenacházím krásných jmen,
chci dítě mít a kolíbku,
však rozplývá se tenhle sen.

Proč svět je tak nelítostný,
proč sen se v pravdu nezmění?
Ač milostný či nemilostný,
mám místo lásky kamení.

Svět je krásný, však krásnější je snění.
Na světě je nejkrásnější, když sen se ve skutečnost změní!!