Realita je snad jen víčkem do vesmíru,
povídá mi o obalech z lipidů,
atomovém jádru,
od všeho se snaží najít míru
a já s ní, vždyť za to vděčím škole...

Že nemoci vzniknou z těla virů
a na slunečním kotouči
věčně hoří plyny,
že na zemi, ne v pekle najdem síru,
čím více nahoře, tím více jsme dole.

Tak proč pak je okamžik, kdy cítím slabost?
I nejtvrdší kámen se začne třást,
potem jsou slzy,
slzami tisíců láska až na kost
prokřehlá a nekonečné pole...