Počítáš vzpomínky na strunách života,
a v duchu vyčítáš sám sobě,
že ty korále nelesknou se,
ne, vím, že to jinak nešlo.

Zakopl jsi o práh osudu,
a korále se všude kutálí,
kutálí se na všechny strany,
skáčou po dlažbě smutku a neštěstí,
padají do kanálů temného deště.

Chytáš těch pár v okolí,
ty menší, které uvízly mezi nebem a zemí,
nasouváš je zpět, tyhle nechceš ztratit,
a ruce se ti třesou.

Jdeš za ní,
věšíš jí je na bělostný krk,
a poslední korále padají na zem.
Tvé slzy.