, 26. 8. 2009, Povídky
Byla půlnoc, ale světla bylo jako za dne, protože byl úplněk. Seděl na molu a pozoroval odraz hvězd na hladině. Vdechoval letní vzduch a přemýšlel... Pak přišla ona, sedla si vedle něj, ale nemluvila. On taky nemluvil. Nevěděl, co by jí řekl, jestli by ji neurazil a jestli by se neprořekl. Máčeli si nohy v teplé vodě a bylo jim krásně. Pak ale stejně řekl, že to bylo dneska skvělý a ona odpověděla: "jasně, jen škoda, že jsme nestihli to a to." Pozoroval jednu malou hvězdu a ani nevnímal, že mluví o tom a támhletom a vzpomínáš na to, jak... no jasně a jak tam ti a že zrovna oni a já a dovedeš si to představit, právě když... Přesunul pozornost na ni a díval se jí do očí. Ona povídala a on se na ni pořád díval. Do krásných tmavých, hlubokých a trochu jiskřících očí. Foukal slabý vánek a její vlasy se houpaly ve větru jako malé vlnky na hladině. "A ták, no to určitě, jistě..." odpovídal na nějakou otázku, kterou ani nevnímal. Pak když se nadechovala, naklonil se k ní a pošeptal jí to do ucha. Chvíli zaraženě seděla a jemu se zdálo, že je najednou hrozně moc světla a že hvězdy padajá přímo na něj. Dokonce slyšel jejich rány bum-bum bum-bum... A ona taky slyšela svoje srdce a voda byla najednou všude kolem ní a ona se do ní potápěla. Chvíli bylo ticho přerušované zrychleným dýcháním. Pak ale řekla:"já taky..." A jemu se zdálo, že padá do tmy a tma houstne a houstne... Rychle ji chytil za ruku a ona se nevzpírala a padala s ním a...
Seděl na molu a pozoroval odraz hvězd na hladině. Vdechoval letní vzduch a byl sám a už zase usínal...