, 25. 8. 2009, Povídky
Jsem tu sám. Jen já sám. Já sám a papír. Čistý bílý papír. Bílý jako křída. Jako čerstvě padlý sníh. Tak nevinný, až je mi líto vylít na něj svou duši.
Jsme tu jen my dva. Jen já sám a krásný papír. Ticho je mi svědkem, že jsem ho nechtěl zneuctít těmi černými klikyháky. Že jsem nechtěl své temné myšlenky vyjádřit do slov a vět. Ticho je mi svědkem.
Jsme tu jen my tři. Jen já sám, nevinně bledý papír a ticho. Tak ostré jako nůž a nepropustné jako zeď. Sedím a bojím se. Nechci to udělat. Paprsky jediného světla ukazují, všechny do jednoho, na ten list. Celá lampa hovoří nesmlouvavě. Musíš. Musíš to udělat. Je to hlasitější, než to ticho okolo. Stůl to ví, chápe mě.
Jsme tu jen my čtyři. Jen já sám, vystrašený papír, bílý jako stěna, temné ticho a žhnoucí lampa, ohýbající se nad „á čtverkou“. Jen on je mi oporou. Ó Velký a Dubový. Nádherný psací stůl. Tak starý a plný jizev, prasklin a rýh. Každou třískou mě chápe, skrývá má tajemství ve svých šuplících. Ví, co se stane, když mě to přemůže. Má v sobě už tolik zmrzačených papírů. On to ví a přesto jemně, až něžně, nese na svém poničeném laku černé pero.
Jsme tu jen my, nás pět. Jen já sám, mrtvolně bílý papír, ticho ostré jako břitva, lampa tupě hledící na papír a starý moudrý stůl. Tolik toho už zažil a ví, co nakonec udělám. Pero dřímá. Netuší, co se děje. Nebo je tak lhostejné? Třeba ví, že právě ono je nástrojem zkázy, že to bude ono, kdo vykoná rozsudek. Černý inkoust v něm vře jako krev, už se nemůže dočkat, až jeho ostrá špice zašustí po papíře. Je to jako neukojitelný chtíč. Určitě ho chce zničit, potřísnit svou temnotou. Ale proč? To ví, že se bojím? Ano, už přichází. Slyším ho. Jímá mě z něj hrůza.
Jsme tu jen my, nás šest. Jen já sám, hrdý bledý papír, klidné ticho, skotačivé světlo, pevný stůl a pero lačnící po slovech. Dělá, že spí, ale je více než připravené, čeká na sebemenší náznak v mé tváři. A já se bojím. Už je tady.
Už hučí a blíží se. Je mocný, silný a budí ve mně strach, jako vždy když přichází. Přehluší ticho a utlumí světlo. Dubová deska jen zasténá pod jeho tíhou a už se vlévá do pera. Je příliv. Příliv myšlenek, emocí a vzpomínek. Fantazie pracuje naplno. Vlévá se do mě, vylévá a přetéká. Tak hrozný a neochvějný. Pero chrlí slovo za slovem, věty, odstavce, pořád dál. Rychleji a rychleji s větrem o závod. Ani čas nestíhá, neznamená nic. Nepřemýšlím už, že jsem ho zničil, zneuctil, ponížil, popsal. Celý papír je naplněn klikyháky, jeho nevinnost je ta tam. Už je to jen nositel, bez své čistě bílé majestátnosti. Ticho nevnímám a světlo je jen okolnost. Ten stůl se stal jen pouhou podložkou a pero nástrojem.
Teď jsem tu jen já. Jen já sám.