Stovky krákorajících vran,
mačkají se jedna vedle druhé,
skřek a prudké mávání křídly,
nepustí tě mezi sebe.

Nalétáváš střemhlav,
potichounku i s pozorností celého lesa,
větev je plná,
plná těch nejlepších.

Snažíš se do úmoru,
ale nikdy se ti to nepodaří.

Sedíš dole v trávě,
a přemýšlíš, kde jsi udělal chybu.
Sedíš pod tou prohnutou větví,
sedíš a za sebou máš prázdnotu celého lesa.